Výstava týdne: Damoklův meč z tepláků a svetrů – Julius Reichel nám ukazuje, před čím neutečeme ani na venkov

Julius Reichel rozhodně nepatří k lidem, kteří by s láskou vzpomínali na svůj průchod zdejším vzdělávacím systémem. Dnes pětačtyřicetiletému malíři byla v dětství diagnostikována dysgrafie a zatímco on sám si z tohoto znevýhodnění postupně vybudoval vlastní originální rukopis zaplněný kakofonií na první pohled nesrozumitelných písmen, znaků a symbolů, ve škole mu dlouhodobě dávali najevo, že vybočuje z normy, a pravidelně ho za to trestali. Kaplický rodák, který se ke studiu malby dostal až krátce před třicítkou po vystudování zahradnictví, dnes třetím rokem sám učí na AVU. Čím může být jeho pohled na umění nesvázaný žádnými zbytečnými normami – nejen pro studenty a studentky – inspirativní, výborně dokládá jeho výstava Dědictví krve, která aktuálně probíhá v Galerii Kostka v komplexu smíchovské MeetFactory.

Reichel se v galerii umístěné v někdejší kotelně továrny na technické sklo s nebývale vysokým stropem dosahujícím jedenácti metrů rozmáchl k velkolepému gestu. Autor známý schopností zaplnit prakticky jakýkoli prostor záplavou svých obrazů tentokrát sáhl po jiném médiu. S pomocí kurátorů Terezy Havlovicové a Jána Gajduška proměnil Kostku v průchozí labyrint skrze hustou síť ze svázaného vyřazeného textilu. Hned při příchodu se tak nabízí intenzivní divácký zážitek: vstupujeme přímo do Reichelova díla z triček, tepláků, svetrů či košil, o němž netušíme, kde začíná a kde končí – přičemž nám rychle dochází, že se tím zároveň ocitáme přímo v autorově hlavě, která stejně tak jako ta naše čelí nekonečnému přívalu informací, zejména ze sociálních sítí.

Reichel tomuto náporu na naše mozky říká „psychical pollution“, čímž tematiku znečištění současného světa lidskými produkty rozšiřuje o další rozměr. Když mu před třemi lety Galerie Václava Špály uspořádala autorskou výstavu Hard Core + Lobotomy = 20/20, působila jeho díla zklidněně. Určitě za to mohl jeho přesun z hlavního města na vesnici na rodinný statek, kde dnes v ateliéru tráví víc času než v Praze. V jižních Čechách vznikala i současná instalace, dojem z ní je ale opačný. Je to velmi živelná metafora naznačující, že před chaosem digitálního světa už nás neochrání ani pobyt na samotě na čerstvém vzduchu.