Noční můry třetí říše

Jedné učitelce matematiky se kdysi zdál sen. „Pod trestem smrti je zakázáno zaznamenávat cokoli, co sebeméně souvisí s matematikou. Uprchnu do baru (v životě jsem do žádného takového lokálu nevkročila). Opilci vrávorají, servírky jsou polonahé, kapela rámusí. Vytáhnu z kapsy tenounký papír a smrtelně vyděšená píšu neviditelným inkoustem několik rovnic.“ Mohla by to být úsměvná historka. Kdyby se ovšem sen nezdál německé učitelce na podzim roku 1933, pár měsíců po nástupu nacistů k moci. Do jejího podvědomí nevstoupila ztřeštěná představa, ale reálná obava vyvolaná aktuálním vývojem společnosti, jejíž byla součástí.

Sen anonymní učitelky zaznamenala novinářka Charlotte Beradt – a od roku 1933 až do své emigrace do USA v roce 1939 posbírala v Německu sny od zhruba tří set osob. Nikdo z nich nebyl nacista, většinou šlo naopak o lidi, kteří se hitlerovského režimu oprávněně báli. Autorce je nevyprávěli z terapeutických důvodů. Myšlenka na jejich zapisování ji napadla, když jí jeden její známý líčil, že se mu zdálo o setkání s Goebbelsem, kterého se snažil ve svém podniku pozdravit zdviženou pravicí. Ve snu mu to bylo tak nepříjemné, že ruku zvedal po milimetrech skoro půl hodiny. Beradt se následně začala ptát dalších známých, jestli se jim nezdá něco podobného.

„Třetí říše odsoudila mnoho lidí ke značně podobným snům,“ bilancovala zpětně autorka, když ze zápisů posílaných tajně do zahraničí (včetně tehdejšího Československa) po válce sestavovala knihu Třetí říše snu. V Německu vyšla v roce 1966, aktuální první český překlad vychází z posledního, deset let starého vydání. Beradt sny rozdělila do deseti tematických kapitol a propojila je svými komentáři a interpretacemi. Knihu psala v době, kdy byla v Evropě nesmírně populární díla Franze Kafky a George Orwella, k jejichž podobenstvím Beradt konkrétní sny přirovnává. Co je ale fascinující: lidé, kterým se vize o všudypřítomných odposlouchávacích zařízeních a nesmyslných úřednických nařízeních zdály, žádného Orwella a Kafku neznali, a právě kvůli nacistickým restrikcím ani znát nemohli.

„Neustále se v noci snažím odpárat z nacistického praporu hákový kříž a jsem přitom hrdá a šťastná, ale den nato je vždycky znovu pevně přišitý,“ zdálo se mezi válkami jedné německé ženě v domácnosti. Tenhle konkrétní sen naznačuje, že šedesát let stará knížka není jen dokumentem šílených událostí, od kterých nás dělí už bezmála jedno století. Vždyť v USA, kam Charlotte Beradt narozená do židovské rodiny na poslední chvíli utekla před nacistickým terorem, dnes náckovské jehly a nitě znovu nezahálejí, i když šijí jiné znaky na jiné prapory.