Jména a data

Jen málo školních předmětů vyvolává takové kontroverze. Když britský ministr školství Michael Gove v únoru zveřejnil návrh úprav celonárodních učebních osnov, první stránky novin plnily jeho plány pro výuku dějepisu. Gove navrhl, aby se dějiny vyučovaly „jako souvislý, chronologicky vyprávěný příběh“, který by začínal u původních obyvatel Británie a končil studenou válkou. Podle oponentů nový výukový program příliš vyzdvihuje skutky „bílé elity“ a opomíjí dějiny menšin. Zpráva expertní skupiny Curriculum for Cohesion (Učivem k soudržnosti) označila 10. dubna plán za „nevyučovatelný, nenaučitelný a nebritský“. Soupeřící skupiny historiků uveřejňují petice a hádají se v televizi. Vzájemná přestřelka bude zřejmě pokračovat i po ukončení oficiálního projednávání příští týden.

Politici se často snaží prosazovat vlastní zájmy překrucováním učebnic dějepisu, v nichž některé postavy záměrně heroizují a jiné naopak očerňují. Ruský ministr školství Dmitrij Livanov v březnu přislíbil novou učebnici dějepisu, která by měla nahradit zhruba osmdesát textů, jež se dnes používají. Tato iniciativa působí jako snaha Putinovy vlády přivlastnit si ruskou historii a alespoň částečně vylepšit Stalinův obraz (i když se dnes ve školách vyučuje též o knize Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag). Pozdvižení v Británii je však odrazem hlubšího a méně zřetelného konfliktu, jenž rozděluje sborovny po celém světě a který má mnohem širší důsledky. Kromě tahanic o obsah učiva dnes rodiče, učitelé i politici debatují o metodách používaných k výuce dějepisu i o tom, k čemu je tento obor vlastně dobrý.

Ve většině Evropy se již čtyřicet let ve výuce dějepisu upřednostňuje probírání jednotlivých konceptů před chronologickým výkladem. Školáci nestudují dějiny jako jeden dlouhý příběh, ale přeskakují z jednoho období do druhého a probírají témata přiměřená jejich věku. Hloubková analýza historických pramenů – například kreslených vtipů, fotografií či dobových svědectví – zdůrazňuje skutečnost, že historie je subjektivní a neuchopitelná. V Británii tento přístup vychází z programu Dějepis ve školách (Schools History Project, SHP) – přehledu výukových metod z roku 1972. Jeho propagátoři tvrdili, že dějiny nejsou „soubor znalostí“, ale „hromada pramenů, jež se nám z minulosti dochovaly“. Tento přístup ovlivnil studijní programy, podle nichž se dnes učí většina britských školáků.