Kde život nic nestojí

Mezi lidmi se povídá, jak se žije v Rusku. Prý je tam dělnická třída osvobozená od vykořisťovatelů, kapitalistů a statkářů, každý národ je tam svobodný, ve školách se učí děti ve své mateřštině a každý člověk tam má právo na práci.“ Takto na své iluze z počátku čtyřicátých let vzpomínal Štěpán Luťanský, rodák z Podkarpatské Rusi, kterého cituje další díl z řady Gulag a Československo s podtitulem Válka. Přináší další zkušenosti z nedávných dějin a současně s nimi otázku, zda jsme se z nich poučili.   

Stejně jako tisíce jeho spoluobčanů z rozpadajícího se Československa a později z protektorátu se Luťanský rozhodl uprchnout do Sovětského svazu. Pronásledování Židů, násilná maďarizace nebo válečné útrapy: důvodů stejně jako způsobů útěku bylo v dramatickém období druhé světové války víc než dost. Lidé volili různé cesty, ale často je spojovala naivita a víra, že směrem na východ je čeká lepší život v dokonalém sovětském světě. Opak byl pravdou.  

Luťanský navzdory varováním přešel hranici a byl záhy zatčen NKVD. Sovětské moci, která se na čerstvě dobytém území dnešní západní Ukrajiny teprve upevňovala, uprchlíci spíše překáželi. Ba co víc, byli vnímáni jako nepřátelský živel nebo špioni. Jen za nezákonný přechod hranic bylo zatčeno a odsouzeno několik tisíc československých uprchlíků, kteří nakonec skončili v gulagu.       

Přestupní stanice