My děti ze stanice C

„Tak čau, Míšo, zase přijedu,“ loučí se šlachovitý padesátník a stiskne synovi rameno. Patnáctiletý chlapec ale jako by neslyšel. Beze slova projde dveřmi a zmizí kdesi v chodbě.  Zpoza futra zvědavě vykukuje malý kluk ve spodním prádle. „Ještě mi to tady podepište,“ říká zdravotní bratr a do úřední knihy zaznamená čas návratu návštěvy. Úterý, 22. července 2025, 15.50. Pak se dveře s nápisem „Stanice C“ zavřou a na chodbě Dětské psychiatrické nemocnice Opařany se rozhostí ticho. Michal Rozehnal bere tašku s mokrými plavkami po koupání v nedaleké Lužnici a po schodech se vrací zpátky k autu.

Za svým synem takhle jezdí už dva roky, z pražského bytu to má k budově bývalého zámku uprostřed jihočeských polí skoro sto dvacet kilometrů cesty. Míša patří k nepočetné skupině dětí, u nichž český stát dramaticky selhává v zajištění důstojných životních podmínek. Mají intelektové postižení, autismus nebo kombinaci obojího, zpravidla nemluví a chovají se tak náročným způsobem, že rodina péči o ně postupně přestala zvládat. Přestože česká legislativa v takovém případě nařizuje krajským samosprávám zajistit odpovídající sociální službu a mezinárodní úmluvy trvají na tom, že děti s postižením mají právo vyrůstat v důstojném prostředí, rozvíjet se a aktivně se účastnit společenského života, pro Míšu a jemu podobné to v praxi neplatí. Žádná služba se pro ně nenašla, takže musejí žít izolovaní v psychiatrické nemocnici. Neléčí se, jen nemají kam jinam jít.

Oddělení opařanské nemocnice nazývané stanice C se během let stalo poslední štací pro tyhle nejtěžší případy z celé republiky. Děti tu tráví dlouhé měsíce, roky, nebo dokonce většinu dětství. A některým hrozí, že na psychiatrii prožijí celý život.  

Na konci tunelu