Třicet tablet stačí

Pan Robert nemá zrovna šťastný život. Alespoň pokud tak můžeme soudit podle spotřeby psychiatrických léků, které každý den užívá. Ráno mu personál pobytové sociální služby v západních Čechách, v jejímž zařízení žije, nachystá ke snídani první várku. Tisercin, Oxazepam a Buronil, celkem šest tablet. V poledne a odpoledne se přidá dalších dvanáct pilulek stejných značek a odpoledne a navečer v lékovkách přibudou ještě Medorisper, Mirtazapin a Ketilept. Během jediného dne tak tenhle sedmapadesátiletý muž spolyká celkem třicet tablet léků určených pro léčbu psychóz, depresí a úzkostí. Za rok to dělá téměř jedenáct tisíc pilulek.

A teď jedno překvapení: pan Robert netrpí žádným duševním onemocněním. Přestože v jeho denním menu figurují hned čtyři léky určené pro léčbu schizofrenie a celkový součet jejich aktivních látek překračuje maximální doporučenou denní dávku, tenhle pacient žádnou psychózu nemá. Nemá diagnostikovánu ani depresi, úzkostnou nebo bipolární poruchu, k jejichž léčbě se používají ostatní preparáty. Je od narození mentálně postižený. A koktejl psychofarmak, která už desítky let užívá, slouží jedinému cíli – zajistit, aby se choval co možná nejspořádaněji.

Porozumět, nebo zastavit

O specifické skupině lidí s mentálním postižením nebo autismem, kteří vykazují projevy tzv. náročného chování, jsme na stránkách Respektu psali zhruba před rokem. Českou společnost tehdy zasáhla zpráva o zabití klientky jindřichohradeckého domova pro lidi s mentálním postižením Doroty Šandorové. Sedmatřicetiletá žena se vinou špatně nastaveného systému podpory postupně stávala černou ovcí svého zařízení, až jednu noc počátkem ledna roku 2021 nepřežila brutální zákrok svého pečovatele. Zločin spáchaný na bezbranné ženě s postižením přiměl politiky k příslibům změny a vzniku pracovní skupiny při Úřadu vlády, která hledá systémové řešení, aby se podobné tragédie neopakovaly.

Respekt se osamostatnil

Podpořte nás, zapojte se do crowdfundingu

Podle názoru odborníků lidem, jako byla Dorota nebo jako je pan Robert, ve zvýšené míře hrozí, že se stanou oběťmi týrání, zneužívání nebo jiného, jemnějšího, ale nevhodného zacházení. Narodili se se sníženým intelektem, většinou z důvodu vrozeného genetického postižení nebo poškození plodu v těhotenství, a mají horší schopnost chápat svět kolem sebe a domluvit se s ním. Jsou celoživotně odkázáni na podporu druhých lidí. Často nedokážou mluvit, takže své prožitky, potřeby a přání komunikují jediným způsobem, jaký jim jejich nervová soustava umožňuje – chováním.

A toto chování může být okolím vnímáno jako náročné nebo „problémové“, jak se říkalo dřív. Neklid, nespolupráce s pečovateli, sebepoškozování, rizikové útěky do neznáma, obnažování nebo třeba pojídání nejedlých předmětů – variant existuje bezpočet. Podle expertů na oblast mentálního postižení mají ale všechny takové projevy jedno společné. Člověk s omezeným intelektem jimi dává najevo, co potřebuje a co se mu nelíbí.

Úkolem rodiny, pedagogů nebo profesionálních pečovatelů v sociálních službách je zkoušet tenhle šifrovaný vzkaz rozluštit a nevyřčené potřeby naplnit, k čemuž v anglosaském prostředí vznikla celá jedna profese. Zmíněné riziko nevhodného zacházení vzniká ve chvíli, kdy se okolí nepokouší takovému člověku porozumět, ale chce jeho náročné chování především zastavit.

Dorota Šandorová zemřela následkem udušení poté, co ji asistent na noční službě surově zalehl na posteli, aby konečně dala pokoj a přestala personál sociální služby otravovat. Případ pana Roberta je pochopitelně odlišný: tlumení náročného chování masivními dávkami psychiatrické medikace není zločin. V západním prostředí však v poslední době sílí hlasy, že ani tenhle přístup k lidem s mentálním postižením, který se v minulém století považoval za běžnou praxi, nelze dál tolerovat ani odborně obhájit. Představuje dramatické narušení jejich práv, zdraví a kvality života, jaké by si člověk s běžnou výbavou nikdy nenechal líbit. Medicína zde zneužívá vlastní nástroje, aby omezila lidi, kteří ve skutečnosti potřebují něco úplně jiného.