Na fotbal – a na terapii

Platí to ve všech zemích světa a ve všech obdobích, z nichž je tato tíživá statistika k dispozici. Muži si na život sahají násobně častěji než ženy. A přestože dlouhodobě se daří počty sebevražd snižovat, mužská převaha trvá. Naději představuje nový trend v prevenci a osvětě, který zkouší muže oslovit v prostředí, k němuž mají důvěru a kde to úplně nečekají. Třeba ve fotbale. 

Všímejte si okolí

Video má něco málo přes dvě minuty a diváci vědí od začátku, že bude o tématu sebevraždy, protože klip je uvozen varováním. Když se pak začne odvíjet příběh dvou kumpánů – mužů ve středním věku, kteří se potkávají na zápasech anglického fotbalového klubu FC Norwich City –, není těžké uhodnout, kdo bude smutným hrdinou. Jeden ukázkově fandí a s ostatními fanoušky zpívá hymnu týmu, při gólu vyskakuje ze sedadla, při promarněné šanci se stejně ukázkově chytá za hlavu. Druhý sice zápasy sleduje rovněž v klubových barvách, ale svůj tým podporuje s výrazně menší dávkou energie, často sedí se svěšenou hlavou a moc nemluví, ani když se ho aktivnější kamarád ptá na to, jaký má právě týden a jak jde jinak život. 

Hořké vyústění příběhu nastává v okamžiku, kdy prázdné sedadlo na stadionu nezbude po tom zamlklejším, jak čekáme, ale právě po zdánlivě spokojeném muži, na jehož sedadle zůstává jen šála v klubových barvách. Doprovodný text doplňuje, co jsme si právě uvědomili: u některých lidí je na první pohled patrné, že jim není dobře, zatímco u jiných je snadné jejich potíže přehlédnout. Až když si klip pustíte znovu a zaměříte pozornost výhradně na veselejšího kamaráda, tak také u něj zachytíte záblesky smutku. „Všímejte se lidí kolem sebe,“ zní hlavní vzkaz kampaně, která ale zároveň přímo v názvu nabízí naději: You are not alone, tedy Nejste sami. 

Fotbalový klub osvětovou akci připravil loni na podzim ve spolupráci s ostrovní charitativní organizací Samaritans, která se zabývá mimo jiné prevencí sebevražednosti. Od té doby se video stalo globálním virálním hitem s miliony zhlédnutí, kampaň získala řadu cen, klip převzaly i další organizace a nakonec jej klub poskytl k volnému využití a akci ocenila také Unie evropských fotbalových asociací (UEFA). „Několik měsíců jsme kampaň pečlivě plánovali ve spolupráci s odborníky, protože nám šlo o to, aby bylo sdělení citlivě a vhodně podané,“ řekl britskému tisku šéf marketingu Norwiche Gavin Beard a dodal, že pocit odpovědnosti dále zvyšoval fakt, že klub má mezi obyvateli východoanglického města značný vliv. 

Úspěch akce ukazuje nové trendy v prevenci sebevraždy i obecně péči o mentální zdraví. Kampaň vzbudila velkou pozornost mimo jiné proto, že téma vnesla do prostředí, kde se o něm obvykle moc nemluví, ale které přitahuje zejména muže. A to také muže, které by jinak osvětová kampaň připravená lékaři buď minula, nebo by k ní neměli úplně důvěru. 

Nápad oceňují i lidé pohybující se v domácím fotbalovém prostředí. „Fotbal je svým celospolečenským přesahem a vysokou mírou mediální exponovanosti ideální platformou pro šíření osvěty a informovanosti o duševním zdraví,“ říká Markéta Vochoska Haindlová, právnička specializující se na sportovní právo, která zároveň stojí v čele České asociace fotbalových hráčů a byla u zrodu podobné kampaně Čistá hlava, jež se věnuje duševnímu zdraví hráčů. Když se s něčím podobným začne ve fotbalovém prostředí, má to podle ní navíc dopad v dalších sportech. 

„Podobné kampaně mohou fungovat, protože je mnohem pravděpodobnější, že část mužů bude důvěřovat svému fotbalovému klubu nebo někomu, ke komu vzhlížejí,“ říká také Roksana Táborská, která v Národním ústavu duševního zdraví (NÚDZ) působí v pracovní skupině Výzkum a prevence sebevražd. „Je to skvělé také tím, že ten vzkaz nejde od nějaké autority, ale jako rovný k rovnému,“ souhlasí i Martin Jára, psycholog a zakladatel Ligy otevřených mužů, která se tématu mentálního zdraví mužů soustavně věnuje. Preventivní opatření jsou klíčová proto, že jde o jeden z nejdůležitějších způsobů, jak počty sebevražd snižovat. 

Dobrá a špatná zpráva

Nejnovější data Světové zdravotnické organizace (WHO) pocházejí z roku 2019 a souhrnná zpráva konstatuje, že sebevražda, kterou každý rok zvolí více než 700 tisíc lidí, si stále celosvětově vyžádá více životů než malárie, AIDS, rakovina prsu či válečné konflikty a vraždy. Zároveň ale dokument přináší i jistou naději: pokračuje totiž dlouhodobý trend, v rámci něhož se tato smutná čísla zmenšují: v letech 2000–2019 to byl celosvětově pokles o více než třetinu, přičemž přímo v Evropě to bylo bezmála o polovinu. 

I přes tyto relativně nadějné zprávy je však téma stále na stole. Jednak zatím nevíme, jak do statistik promluvila pandemie a následné rozličné krize. Přesněji – v Česku už máme k dispozici novější data a možný dopad událostí posledních let je na nich patrný. Zatímco v letech před pandemií a ještě v roce 2021 to bylo kolem 1200 lidí ročně, v roce 2022 už jich bylo 1302. Tato čísla sice nedosahují úrovně z 20. století nebo počátku tisíciletí (třeba 1719 lidí v roce 2003), obrátil se ale trend z posledních let. „Poslední dekádu sebevraždy s mírnými výkyvy setrvale klesaly, a to napříč věkovými skupinami,“ říká Alexandr Kasal, který v NÚDZ vede zmiňovanou pracovní skupinu Výzkum a prevence sebevražd. „Takže údaje za rok 2022 jsou pro nás určitý budíček a velké varování.“ 

Zároveň s tím roste také počet úmrtí „nezjištěného úmyslu“, jejichž část dlouhodobě tvoří právě sebevraždy, byť nevíme, jak velkou. Alarmující jsou i data o možných pokusech. Přestaly se evidovat na počátku devadesátých let, dnes je tedy experti odhadují na základě hospitalizací pro úmyslné sebepoškozování, kam se počítají jak lidé, kteří měli jako cíl sebevraždu, tak ti, kteří tento záměr nejspíš neměli, ale ublížili si natolik, že skončili v nemocnici. A stále více jsou to navíc lidé v nejmladších věkových skupinách. „O pokusech tedy nemáme čistá data, ale odhaduje se, že na jednu sebevraždu vychází deset až 20 pokusů, takže to číslo je obrovské,“ doplňuje Kasalova kolegyně, již citovaná Roksana Táborská. Pokud tedy v Česku ročně zvolí sebevraždu kolem 1300 lidí, pokusy lze umístit mezi 13 a 26 tisíc, což v případě vyšších počtů znamená sedm desítek denně. 

Jak už bylo řečeno, muži statistikám (byť nedokonalým) dlouhodobě vévodí. A to jak celosvětově, tak v Česku. Převaha je tak výrazná, že ani v zemích, kde ženy volí sebevraždu více, než je běžné jinde, tento údaj nikdy nedosahuje průměrné úrovně pro muže. V poslední době se věnuje stále více pozornosti tomu, proč to tak je. 

Jistotu nemáme

Místem, kde se debata dále komplikuje, jsou právě důvody, které lidi k extrémnímu činu vedou, přičemž nejasnosti obestírá i vyšší sebevražednost mužů. Skutečně kvalitní informace a vhled totiž není snadné získat. „Nemáme moc šancí jít hlouběji do příčin,“ shrnuje Kasal. Jednou z cest, jak doplnit mezery, je takzvaná psychologická pitva, které se dělají v zahraničí, ale v Česku jen výjimečně. Jde o kvalitativní studii, při níž se zkoumá rodinná historie člověka, vedou se hloubkové rozhovory s pozůstalými, během nichž lze odhalit, co jejich blízkého k činu vedlo, i když třeba nezanechal zprávu. Mohl mít duševní problémy, s nimiž se však neléčil, potíže ve vztazích, přijít o zaměstnání, mít nezvladatelné dluhy, exekuce a tak dále.

Obecně lze ale říci, že sebevražednost ovlivňují jak obecné společenské jevy, tak osobní situace. Když se podíváme do domácích dat za posledních zhruba 100 let, nejmasověji si lidé sahali na život během první světové války, po startu ekonomické krize s boomem nezaměstnanosti na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století a v letech po okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Velké dějiny s válkami a ekonomickými krizemi pak doplňují dramata dějin malých. Krize či rozpad vztahu, úmrtí blízké osoby, starosti o děti či s dětmi nebo zdravotní problémy. Ve vyšším věku se pak přidá ztráta někdejších sil, marné hledání smyslu života po odchodu do penze nebo osamělost. 

Všechny tyto situace postihují jak muže, tak ženy. Jedním ze zásadních rozdílů, kterým se převaha mužů nejčastěji vysvětluje, je ale způsob, jakým k podobným společenským i osobním krizím přistupují. Platí, že ženy si častěji – a také dříve – řeknou o pomoc. A to jak v neformální podobě, tedy skrze sdílení starostí s přáteli a rodinou, tak formálně. V českém prostředí stále psychologickou a psychiatrickou péči obestírá značné stigma, které je ještě silnější, když si o takovou pomoc řekne muž. „Názor, že vyhledat pomoc je u muže projevem slabosti, má stále značnou sílu. Takže roli hrají i normy, které společnost nastavuje směrem k mužům a které jsou pořád velmi silné,“ říká Roksana Táborská a její závěry potvrzují také další experti, kteří s muži pracují, třeba psycholog Jára. Byť i zde už existují jisté rozdíly: u vzdělaného muže z Prahy je vyšší šance, že se s depresemi svěří blízkému příteli, než že by něco podobného udělal muž manuálně pracující a žijící třeba v Bruntále. 

Oba zmíněné fenomény se ještě zvýrazňují u lidí vyššího věku, kde je převaha mužů ve statistikách sebevražd ještě výraznější než v jiných věkových skupinách. Mezi seniory je mužských obětí 80 procent. „Velmi silnou roli hrají předsudky a mýty, lidé této generace zkrátka nepůjdou k psychiatrovi – a u mužů je to ještě silnější,“ vysvětluje psycholožka a krizová interventka Klára Gramppová Janečková, která pracuje jako zástupkyně vedoucí Linky seniorů provozované organizací Elpida. „Muži nám mnohem častěji než ženy říkají, že o nějakém svém problému s nikým nemluví, a dokonce o něm nikdy nikomu neřekli.“ 

To samé platí i o pomoci neformální, protože v ní se zase odráží rozdílné chování v blízkých vztazích. „Jde o jistou generalizaci, ale z výzkumů víme, že muži méně často navazují velmi blízké vztahy, méně o tyto vztahy pečují a obecně jsou méně zvyklí o svém prožívání komunikovat s jinými lidmi. To se pak výrazněji projevuje ve stáří. Když jim zemře partnerka, často nemají úplně hustou síť dalších vztahů,“ uvádí Gramppová Janečková. „A sociální síť je jedním z klíčových protektivních faktorů, který riziko sebevraždy snižuje.“

Proto fungují kromě fotbalových klipů také kampaně, které posilují sociální vazby mužů. Martin Jára zmiňuje třeba irský program Men’s sheds (Chlapská kůlna), v rámci něhož se pravidelně scházejí zejména muži staršího věku a něco spolu kutí. „Primárně si tam nechodí povídat o duševním zdraví, dělají jiné věci, ale zůstávají v sociálních vazbách a to je důležité,“ říká Martin Jára. „Když začnou mít muži potíže a eventuálně i sebevražedné myšlenky, tak se častěji ze vztahů stahují.“ 

Podle zkušeností ze seniorské tísňové linky také muži na rozdíl od žen mnohem hůře nesou přechod z práce do penze. Často proto, že svoji hodnotu a hlavní životní roli odvíjejí od kariéry a společenského očekávání, že mají ekonomicky zabezpečit rodinu. Rozdíly v ochotě vyhledat pomoc druhých pak vysvětlují také další klíčový rozdíl: muži mají častěji než ženy problém s alkoholem a dalšími návykovými látkami, v nichž hledají úlevu. Dále to pak u nich zvyšuje riziko sebevraždy – alkohol možná krátkodobě uleví od potíží, ale dlouhodobě se jeho vlivem psychické potíže spíše zhoršují. 

Nadějné změny

To, co temná data trochu prosvětluje, jsou zprávy o tom, že se řada zmiňovaných faktorů postupně mění. Posunu ve vnímání pomoci si všímá třeba citovaná Klára Gramppová Janečková z Linky seniorů. „Lidé dnes mnohem častěji volají, a to i muži, přestože stále tvoří jen pětinu volajících. Jde o dopad covidu, kdy se tematizovalo duševní zdraví a mluvilo se o tom, jak může škodit izolace a osamělost,“ uvádí. 

Více telefonátů na linky pomoci znamená více šancí přímo zasáhnout do započatého pokusu o sebevraždu, což bývá kolem čtyř procent telefonátů. Jde o mimořádně náročnou disciplínu krizové intervence, která vyžaduje zvláště citlivý a empatický přístup. „Cílem není to tomu člověku zakázat, protože další tlak by ho ještě více zatížil. Snažíme se ale, aby to aspoň odložil,“ říká Klára Gramppová Janečková. Jde o funkční strategii, která obvykle sebevražedné plány přetaví k rozhodnutí krok nakonec vůbec neudělat. A zde je také další rozdíl mezi ženami a muži – muži častěji volají až v tomto kritickém stadiu, někdy až po neúspěšném pokusu. 

Terapeutce utkvěl v paměti jeden telefonát z poslední doby: Šlo o muže, který měl krizi po odchodu do penze a jehož dceři následně zemřelo velmi malé dítě. Ve vyhrocené emocionální situaci se dostali do konfliktu. „Rozhodl se, že bez něj bude dceři líp, což je častá úvaha lidí v tomto stavu – a je to velmi nebezpečné,“ uvádí Gramppová Janečková. Z etických důvodů není možné jít více do podrobností – jde o jedno z pravidel veřejné debaty o sebevraždě (detaily „metody“ zvyšují rizika), ale příběh má dobrý konec. Seniora se podařilo přesvědčit, aby věc odložil z odpoledne na večer a nakonec aby plán úplně opustil. Po období hospitalizace je dnes v profesionální psychiatrické péči. 

Daří se také prosadit některé systémové změny. Národní akční plán prevence sebevražd 2020–2030, který vláda přijala v létě 2020, obsahuje sérii opatření, o nichž víme, že fungují. A která mají vliv na zmiňovaný výrazný pokles sebevražd v Evropě v posledních 20 letech. „Zamezení přístupu k prostředkům je klíčové v prevenci sebevražd,“ zmiňuje jeden z pilířů prevence již citovaný Alexandr Kasal z NÚDZ. Loni v létě se například u několika léků obsahujících látku oblíbenou při předávkování snížila maximální velikost balení, které lze vydat bez předpisu. Upravují se takzvané hot spoty, jak se říká místům na železnici, jež si lidé často vybírají pro skok pod vlak. Budují se zde zábrany podobné těm, které jsou nainstalované na pražském Nuselském mostě, v minulosti vyhledávaném cíli potenciálních sebevrahů. NÚDZ připravuje podrobné dokumenty pro učitele, aby uměli včas rozpoznat rizikové žáky a dobře je podchytit. Klára Gramppová Janečková z Elpidy s kolegy školí personál domovů pro seniory. Experti z NÚDZ by také rádi prosadili, aby se jednoduché psychologické vyšetření zařadilo do základní zdravotní prohlídky u praktických lékařů. A samozřejmě osvěta, byť odborníci upozorňují, že destigmatizovat psychologickou a psychiatrickou péči je sice chvályhodný úkol, ale zároveň s tím je nutné navýšit současné dramaticky nedostatečné kapacity. Jen obtížně můžete lidi ponoukat k tomu, aby se nebáli vyhledat pomoc psychiatra – a pak je nechat marně půl roku čekat. 

I jeden má smysl

A osvěta se začíná objevovat také v domácím fotbalovém a obecně sportovním prostředí. Zmiňovanou Čistou hlavu zaměřenou na duševní zdraví sportovců podpořili fotbaloví či hokejoví hráči různých generací – od Vladimíra Šmicera po Radka Smoleňáka. „Zlomená duše je horší než zlomená noha,“ zní motto kampaně, v jejímž rámci je zřízena také nonstop linka, na kterou volá kolem pěti lidí měsíčně, a je možné si domluvit sezení s psychologem či psychiatrem. „I kdybychom měli pomoci jednomu jedinému člověku, bez ohledu na to, jestli jde o sportovce nebo ne, měl ten projekt smysl,“ říká zmiňovaná šéfka České asociace fotbalových hráčů Markéta Vochoska Haindlová.

Na kampaň podobnou té v anglickém Norwichi si ale ještě chvíli počkáme. Fotbalová Slavia letošní leden vyhlásila měsícem duševního zdraví, mezi kluby je však stále spíše výjimkou. Respekt oslovil týmy, které jsou aktuál- ně v první desítce nejvyšší tuzemské soutěže – a odpověděl jediný. „Téma i ve fotbalovém prostředí rezonuje, ale v tuto chvíli žádnou podobnou kampaň nechystáme,“ píše v e-mailu mluvčí SK Sigma Olomouc Jiří Fišara. Přes společenské změny zůstává český fotbalový svět v mnoha ohledech „specifický“, jak říká opatrně Markéta Vochoska Haindlová s tím, že duševní zdraví je v něm pořád tabu: „Pro tuto chvíli to beru tak, že Západ je v tomhle ohledu o dva kroky dál.“ 

Linky, kam je možné se obrátit o pomoc:  

Linka první psychické pomoci 116 123

Linka seniorů Elpida 800 200 007

Linka pomoci kampaň Čistá hlava 777 466 666