Že neslavíme sedmnáctý listopad, není žádná tragédie

Češi sedmnáctý listopad neslaví. Pokud za slavení nepovažujeme povinné položení několika věnců na Národní třídě. Přitom není pochyb, že je to nám nejbližší státní svátek, jehož odkaz se nás bezprostředně dotýká.

Letošní, čtyřiadvacáté výročí událostí na Národní třídě budeme slavit – nebo tedy spíš neslavit – pár týdnů po předčasných volbách, jejichž výsledek mnozí komentátoři označili za konec jedné éry. Česká politika, jak ji známe od listopadu 1989, už prý nikdy nebude jako dřív.

Jaká ovšem bude, to všichni zatím pouze odhadují. Jedním z vodítek, na nichž se většina Čechů shodne (a soudě i dle vyjádření samotných politiků), jak bude tohle staronové Česko vypadat, je zhruba desítka návrhů iniciativy Rekonstrukce státu.

„Že nepořádáme spontánní slavnosti? To není nutně ignorance. V jistém smyslu je to i pozitivní důkaz, život ve svobodné společnosti považujeme za normální a přirozený,“ říká Martin Kameník, jeden z představitelů Rekonstrukce státu a předseda občanského sdružení Oživení.

Slaví Češi sedmnáctý listopad?

Pozoruji, že tohle datum čím dál častěji prochází bez povšimnutí. Samozřejmě s výjimkou velkých, kulatých výročí, kterých je nemožné si kvůli médiím a politikům nevšimnout. Ale pokud máte na mysli takové to grassrootové nadšení, zezdola – pak ne, neslaví.

Proč nechceme slavit tak důležitou dějinnou událost?

Člověk rychle zapomíná. A bereme jako samozřejmost demokratický režim a demokratickou společnost. Proto je pro mě české neslavení v jistém smyslu i pozitivní. Symbol konce komunistického režimu mezi lidmi tolik nerezonuje, protože už považují za zcela normální žít v normální společnosti. Což potvrzují i dosavadní průzkumy veřejného mínění. Pro mě je to znak toho, že „Listopad“ se „povedl“.

Jestli měly nedávné volby nějaké motto, pak „že se to nepovedlo“.

Jistě že povedlo: dokázali jsme nastavit základní demokratické standardy řízení vlastní země. Což samozřejmě neznamená, že všechno je neohroženě na dobré cestě. Vydali jsme se vlastní, postkomunistickou cestou. A krize vládnutí, kterou momentálně prožíváme, je problém a důsledek toho.

Co myslíte tou postkomunistickou cestou?

Středoevropská demokracie není stejná jako ta západní. Zhruba od roku 2000 už je nám samotným jasné, že máme jinou politickou kulturu, jiné vzorce chování. Příznaky téhle naší cesty vidíte i v okolních, nám podobných zemích – Polsku nebo na Slovensku. Je to vysoká míra politické korupce, provázanost politiky a organizovaného zločinu nebo pořád ještě znatelná nadvláda politických stran nad veřejným děním.

To ale zní, jako kdyby začátek byl dobře – a pak se to zvrtlo.

Shovívavost není na místě, ale podle mě ani přílišná přísnost. Zhroucení východního bloku, které v Česku symbolizuje 17. listopad, byla úplná historická novinka: rozpad obrovského impéria v čase rozvinuté globalizace. Ta rychlost, s níž se to stalo, zaskočila všechny, včetně Západu. My se s tímhle překvapením stále vyrovnáváme. A opakuji: nejsme na bezpečné cestě, z níž nemůžeme sejít. Ale všeobecný respekt k demokracii – navzdory vší té nostalgii po minulém režimu – v Česku vládne. To je důležité.

Mluvil jste o nadvládě politických stran nad veřejným životem: české politické strany jsou ale v hluboké krizi.

To s tím úzce souvisí. Jedno z následků komunismu je i to, že vláda jedné strany zabránila modernizaci řízení státu. Dědictví centrálního stranického řízení a nomenklatury současné strany zabíjí. Protože ten model v zásadě přebírají. S rozdílem, že dnes centrální moc nedrží jedna, ale usiluje o ní několik stran. Strany to nechápou, a proto jsou v krizi. Nechápou, že stranictví není štempl na rozum a také jediná vstupenka do veřejného života. A dokud to nepochopí, budou v krizi těžší a těžší.

A spolu s nimi i polistopadová demokracie?

Ne tak nutně: lidé na krizi vládnutí reagují dvěma způsoby. Všimněte si, jak málokdy lidé říkají pouze „my“. To je také typicky postkomunistické, dělení na „my“ a „oni“, hra na pány a vzpurné nebo odevzdané poddané. Ale zároveň definitivně přestává platit Klausova teze, že politika začíná tehdy, když založíte stranu, sestavíte kandidátku a dostanete se do parlamentu. Lidem si uvědomili, že věci veřejné se dají ovlivňovat i mimo stranickou politiku. A krizi politických stran může zaplnit právě aktivní občanská společnost. To je jedna z možností, jak dovést demokracii do 21. století.

Jaký bude mít 17. listopad význam pro budoucí českou demokracii jednadvacátého století, kterou popisujete?

Mohl by být mementem toho, že v žádné době hrozby nepominuly. Jako příležitost si uvědomit, že zcela běžně volíme lidi, kteří jsou pro náš stát bezpečnostní riziko: prezident Zeman, Tomio Okamura nebo stále ještě hodně nečitelné ANO. A ty hrozby nejsou nic, co dobře známe z let minulých. Není to znárodňování, ale například průnik ruského kapitálu nebo přílišná závislost na něm, přílišná shovívavost k autoritativním režimům: že se zkrátka pomalu stane normálním, že má náš stát přátelské vztahy s diktátory. Sedmnáctý listopad by měl sloužit jako připomenutí toho, že nebezpečí má pořád nové a nové formy. A může nás zaskočit stejně lehce, jako byli mnozí zaskočení třeba v únoru 1948.