Lábus: Nechápu, že má můj Instagram takovou sledovanost. Dělám to pro srandu

Na Instagramu sledují jeho videa tisíce lidí a renesanci zažívají také legendární scénky s Oldřichem Kaiserem, hlavně ty z osmdesátých a devadesátých let. Na YouTube mají nové nadšené publikum, on o tom všem ale ví jen z doslechu – používá tlačítkový telefon, místo smartphonu fotí na kompaktní foťák a rozhovor pro Respekt si vyžádal k autorizaci „napsaný na psacím stroji“. Vyzvedl by si jej prý na baru kavárny, kam denně chodí. Jiří Lábus je příkladem toho, že dnes se člověk může stát hvězdou sociálních sítí, aniž by se o to snažil. Přesto se novým zkušenostem nebrání: před časem si například poprvé vyzkoušel taneční divadlo.

Nedávno jste dostal cenu za herecké mistrovství v dabingu. Hlasy jste prý dokázal měnit už jako dítě, bylo tedy od začátku jasné, že to bude jedna z vašich profesí?

To vůbec ne. Ale je pravda, že jako malý jsem měl loutkové divadlo a nebavilo mě si ani tolik hrát s loutkami jako za ně mluvit. Kupoval jsem si takové malé knížečky, hry pro loutky. Představoval jsem si, že jsem herec v rozhlase, místo mikrofonu jsem měl hrnec a celou tu knížečku jsem nahlas četl. Měnil jsem při tom hlasy: princezna, král, čert a tak dále. Jako dítě mě to strašně bavilo a už tehdy jsem se naučil s hlasem takto pracovat. 

S herectvím jste měl jasno hned? 

Už od pěti let, kdy jsem viděl první loutkové pohádky. Úplně mě to nadchlo, přestože nikdo z rodičů tuto profesi nedělal. Od dětství jsem si za tím šel, chodil jsem do divadel, nejdřív do loutkových, pak i do klasických. Na gymnáziu pro mě byl celý týden vždycky příšerný, ale těšil jsem se na sobotu, že půjdu někam do divadla. 

Nebyl jste gymnaziální typ?

Rozhodně ne. Na gymnázium bych v životě nešel, kdyby byla možnost jít na konzervatoř. Jenže v té době, v polovině šedesátých let, ještě nebyla herecká, jen taneční a hudební. Mým druhým koníčkem bylo malování. Zkusil jsem dělat zkoušky na výtvarnou střední školu, tam jsem se ale nedostal, tak jsem musel chtě nechtě na gympl. Tehdy to bylo jen na tři roky, ale stačilo to. Udělal jsem maturitu a pokračoval na divadelní fakultu. 

V rozhovorech o sobě říkáte, že nejste ambiciózní, že jste nikdy o žádnou roli neusiloval. Když jste si však už v pěti letech zamanul, že budete hercem, nějakou ctižádost jste v sobě přece jen mít musel. 

O role jsem skutečně neusiloval, s výjimkou her třeba od Čechova. Miluju jeho hry, takže jsem si za tím šel. V Národním divadle jsem hostoval ve Višňovém sadu a v Divadle pod Palmovkou v Oblomovovi. Ale že bych jinak toužil po nějaké roli, to ne. Co se týče toho herectví, mě prostě bavilo se předvádět. Už na devítiletce jsem miloval, když jsem byl středem pozornosti. Byl jsem schopen se zesměšnit strašným způsobem, aby se mi celá třída smála. Rodiče z toho šíleli. 

Takže i na tom nenáviděném gymplu jste byl třídním šaškem? 

Při gymplu jsem chodil do Lidové školy umění na divadelní kroužek, kde jsem si to kompenzoval. Hráli jsme tam amatérské divadlo a učil mě tam pan profesor, který mě připravoval i na DAMU. Byla to parta báječných lidí, poznal jsem tam i paní Jaruš (Jaroslavu Hanušovou, pozn. red.), moji celoživotní kamarádku. Bylo to hrozně inspirativní prostředí. Zároveň jsem chodil do výtvarného kroužku do tehdejšího Domu pionýrů a mládeže Julia Fučíka. Kreslili jsme tam třeba portréty uhlem. Strašně mě to bavilo. 

Vracíte se někdy k malování?

Sem tam, když má někdo narozeniny, tak mu něco nakreslím, ale jinak hrozně málo. Ale před lety, když jsem něco hledal pod postelí, jsem doma náhodou našel portréty romských dětí, které jsme kreslili v tom výtvarném kroužku. Překvapilo mě, jak to na patnáctiletého kluka nebylo vůbec špatné, dokonce jsem si to nechal zarámovat a mám to doma pověšené. Věnuju se ale spíš tomu druhému koníčku, který je mým zaměstnáním.

Mluvili jsme o herectví, o kreslení. Máte blízko i k tanci? Hrajete teď v představení Jonathan Livingston Racek tanečního uskupení Dekkadancers. Vaším přítelem je zároveň taneční legenda Jiří Kylián.

Nějakým způsobem k tanci určitě blízko mám, protože moje maminka pracovala před mnoha lety jako zdravotní sestra v Národním divadle a vodila mě na různá představení, protože dostávala volňásky, třeba i na opery a na balet. Nějak jsem k tomu získal vztah už jako kluk, Později jsem navštívil řadu představení Pavla Šmoka a velmi jsem to obdivoval. S panem Šmokem jsem se i osobně poznal, pracoval s námi na znělkách pro Kouzelníka. Pak jsem se osudovou náhodou seznámil i s Jiřím Kyliánem. Když se točil film Odcházení Václava Havla, pan Kylián tam dělal choreografickou spolupráci. Tam jsme se trochu poznali, pak mi napsal hezký vzkaz, a dokonce mi poslal video jednoho svého tanečního filmového představení, slavného Car Men. Já jsem mu na oplátku poslal naše scénky s Oldou Kaiserem. Nastalo mezi námi nádherné přátelství. Jezdím za ním do Haagu, byl jsem i na velké přehlídce jeho tvorby v Oslu. Je to úžasný člověk. 

Byla to s Dekkadancers vaše první zkušenost s účinkováním v tanečním představení?

Už jsem pro ně dříve namluvil text Kafkovy Proměny, ale v podstatě ano. Tohle byla taková práce o propojení textu, mluveného slova, hudby a tance. Je to pro mě nová tvůrčí zkušenost. Představení částečně doprovází Česká filharmonie, do toho se pohybují tanečníci, takže musíte přesně vědět, kdy ukončit větu a kdy začít další. Technicky to tedy bylo docela náročné, ale divácký ohlas je mimořádný a jsem strašně rád, že se na tom můžu podílet. Budeme to reprízovat zase v březnu. 

Mladí objevují staré scénky

Prý jste potkal v tramvaji tatínka se synem, který nevěřil, že mluvíte Marge Simpson, tak jste mu to musel předvést. 

Ano, to se občas stává. 

Poznává vás mladší generace spíše podle hlasu než podle obličeje? 

To nevím. Mladí samozřejmě znají Simpsonovy, ale nedávno jsem taky zjistil, že jak mají dnes všechny ty přístroje, které já ani nevlastním, tak si na internetu najdou všechny naše scénky s Oldou Kaiserem z pořadů, jako je Možná přijde i kouzelník, a sledují to. Samozřejmě nás nemohli znát v osmdesátých nebo devadesátých letech, kdy jsme to živě hráli, ale teď to objevují. A baví je to stejně, jako to bavilo nás před tolika lety, kdy jsme to vymýšleli. 

To je zajímavé, že to objevují takhle zpětně. Napadlo vás, jestli se k tomu mladí lidé nevracejí, protože vás znají z Instagramu? 

Já nevím, to nám nepověděli.

Vaše videa jsou na Instagramu velmi populární. Vám ten účet spravuje někdo jiný?

Moje manažerka. Já třeba sedím s kamarády, něco mě napadne, natočím nějaké kraviny, někdo z nich to natočí, pošle manažerce a ona mi pak zavolá, a ptá se: „Hele, myslíš, že bych tam mohla tohle dát?“ Já si v první chvíli ani nemůžu vzpomenout, co to vlastně bylo. Pak si to vybavím a řeknu: „Jo, tak to tam dej.“ A ono to má obrovskou sledovanost. To jsem vůbec nečekal a nerozumím tomu. Dělám to pro srandu, pro sebe a pro kamarády. Původně ale oficiální účet vznikl proto, že existovalo asi sedm falešných profilů, které se vydávaly za mě. Jeden z nich měl dokonce sledovanost v řádech tisíců a působil naprosto věrohodně. S přibývajícími sledujícími můj oficiální účet dostal i jiný rozměr – pomáhá podpořit spoustu projektů, které jsou dobré, ale nejsou tak komerční. Takže „Lábubus“, blbina pro pobavení, může ve výsledku podpořit třeba právě představení Jonathan Livingston Racek v Rudolfinu. 

Lábubus je vaše asi nejvirálnější, kde imitujete čínskou postavičku Labubu. To napadlo vás? 

Vůbec ne. To bylo takhle: Byli jsme, s tou manažerkou a jejími dvěma dětmi, patnáctiletými dvojčaty, na dovolené na Korfu. Narazili jsme tam na ty balonky s obličejem Labubu a já se ptal, co to je. Ty děti to samozřejmě znaly, říkaly: „To je Labubu, stoupni si tam.“ No tak jsem si tam stoupl, ony mě natočily a takhle to vzniklo. Až pak mi řekly, o co se jedná, že je to nějaká čínská postavička, co se dává na kabelky a je strašně drahá.

Ulehčit ten těžký život

Nedávno se na vašem Instagramu objevilo také video se slovenským kolegou Romanem Mrázikem. Dělali jste si v něm legraci ze změny slovenské ústavy, do níž se nedávno zaneslo, že existují dvě pohlaví. Vy jste v tom videu řekl, že na Slovensku skutečně mají dvě pohlaví: lidi a medvědy. Proč jste se rozhodl k tomu vyjádřit?

Chtěl jsem si z toho udělat srandu. Přijde mi to jako cesta zpět a vůbec se s tím nemůžu ztotožnit. Vím, že spousta lidí na Slovensku je z toho nešťastných, ale řada je jich šťastných. Možná že těch šťastných je dokonce víc, což je o to strašnější. 

Bojíte se, že by naše kulturní scéna dopadla podobně jako ta slovenská?

Docela se bojím, zarazilo mě, jak dopadly volby. Různá zahraniční média už psala, že se tím řadíme k Maďarsku a Slovensku, což mě trošku děsí. Tak uvidíme, jak to dopadne. Vy jste asi optimistka, viďte? 

Ani ne, třeba ohledně toho, co s námi udělá umělá inteligence, jsem skeptická, i když ji sama ráda používám. Mluví se o ní také v souvislosti s dabingem. Dokážete si představit, že by se umělá inteligence naučila dabovat hlasem Jiřího Lábuse? 

To si dokážu představit. 

A považoval byste to za přínosné? Nemusel byste sedět osobně ve studiu…

To nevím, protože by mi nedali ani halíř. Každopádně s umělou inteligencí nás ještě čekají věci, nevím, jestli dobré, nebo špatné, ale určitě se to výrazně zapíše. Já jsem vyloženě antitechnický typ, ale myslím, že ještě před dvaceti lety by málokoho napadlo, že toto vůbec bude možné. Technika jde strašně dopředu. Ale lidi jdou dozadu. 

Zhoršuje se podle vás kvalita společnosti? 

Myslím, že se společnost sice vyvíjí po stránce technické, ovšem ne tolik po stránce duševní. Je to taková, řekl bych, lidská pohodlnost. Samozřejmě je pravda, že všude na světě jsou chudí lidé, kteří na nějaký duševní rozvoj ani nemají mentální a časovou kapacitu. Procestoval jsem kus světa, takže jsem to sám poznal. A i když Česko není třetí svět, taky tady jsou velké rozdíly mezi lidmi: strašně bohatí, středně bohatí, ti, kdo se uživí, a chudí. Nejsem politik ani sociolog, ale ekonomické rozdíly mezi lidmi jsou velký problém, který nevím, jak budeme řešit. Doufám, že oni ano.

Ekonomické problémy lidí jsou podle znalců jeden z důvodů, proč volí populisty nebo extremisty. Vy jste se před sněmovními volbami zapojil do kampaně Milionu chvilek pro demokracii. Věřil jste, že můžete něco změnit? 

Ne, já jsem strašný pesimista. Mám to od přírody, po rodičích, hlavně po tatínkovi, to byl taky velký pesimista. Proto asi dělám humor, že chci lidem ulehčit ten těžký život. Díky bohu tenhle dar vidět věci trochu jinou optikou mám, i když nevím po kom. Moji rodiče totiž byli celkem seriózní a vážní lidé. Vidění světa mám však pesimistické, proto ani politickou situaci nevidím moc dobře. 

Ostatním tedy ulehčujete humorem, ale dokážete ulehčit i sám sobě? 

Pro mě je radost, když se lidi opravdu baví, smějou se, zapomenou na svět okolo. Nedělám však jen vyloženě komediální věci, i když to považuju za skoro nejtěžší žánr, mám několik hereckých poloh. Dělám i věci dramatické, vážné. Ten kontrast je docela zajímavý. Jeden večer hraju představení v Ypsilonce, kde lidé pláčou smíchy, a druhý třeba ve Viole, kde pláčou dojetím. Obojí je obohacující. 

Může bytostný pesimista prožít šťastný život? 

Ale jo, já nemám nešťastný život, ale vždycky vidím všechno z té horší stránky. Život však mám v podstatě šťastný. Komu se povede dělat povolání, které chtěl dělat od pěti let? To je úžasné. Často jezdím tramvají, protože nemám auto, a slýchám, jak si lidi navzájem říkají: „Já musím do práce.“ Já jsem slovo práce pro svou profesi v životě nepoužil. 

Občas se vám nicméně asi také nechce hrát, nebo ne?

Nikdy se mi nechce! Pořád mám spoustu představení v několika divadlech a kolikrát bych ten večer trávil raději někde jinde. Ale pak se rozsvítí reflektory, proti mně je plný sál, lidi mi dávají určitou energii a já jim to vracím. Je to takový vzájemný ping-pong. 

Komický pohřeb

Kolem Studia Ypsilon, kde působíte skoro celý život, to nedávno bylo hodně nejisté. Nejdříve to vypadalo, že pod vedením děkana DAMU v současné podobě skončí. Ten byl nakonec odvolán a nyní jej vede umělecká rada v čele s Martinem Dejdarem. Je teď situace stabilnější? 

Snad to bude dobré. Pořád se zkouší nové a docela zajímavé věci a do roku 2026 by mělo divadlo zůstat ve stávající formě. Pak se uvidí, jak to bude dál. Pracuje se teď normálně, já už sice nové věci nezkouším, ale hraju asi v osmi hrách, léty ověřených titulech: Hlava Medúzy, kterou hraju snad třicet let, Prodaná nevěsta nebo Rusalka. To jsou divácky vděčné tituly. 

Přestože jsou tyto hry u diváků oblíbené, Ypsilonka se potýkala mimo jiné s propadem návštěvnosti. Je dnes těžké dostat lidi do divadla?

Samozřejmě, protože v Praze je na to, jak malé je to město, obrovské množství divadel, klubů, koncertních sálů. Je to velmi kulturní město, řekl bych až na evropské špičce. Dříve taky v červnu končila divadelní sezona a v létě byly maximálně Shakespearovské slavnosti. Dnes má skoro každé divadlo letní scénu, soubory jezdí mimo Prahu na zájezdy a festivaly. Konkurence je tedy obrovská a záleží na tom, jak divadlo pracuje s propagací. Mám pocit, že to se u nás moc nedaří. 

Stává se vám někdy, že vytváříte komediální situace, aniž byste to zamýšlel? Utkvěla mi v hlavě vaše historka ze sametové revoluce. Prý jste zrovna hrál policistu, měl jste na sobě uniformu a obušek a vyšel se ven podívat, co se děje. Někteří účastníci revoluce si mysleli, že jste se přidal na stranu Veřejné bezpečnosti. 

Ano, to se mi stalo. Ve většině případů se mi takové situace skutečně přihodí, aniž bych to zamýšlel. Stalo se mi třeba, že jsem viděl žebráka na tramvajové zastávce. Měl v ruce kalíšek a třásla se mu ruka, tak jsem mu tam hodil dvacku a on na mě zařval: „Vždyť tam mám kafe!“ Takové věci se mi stávají obden.

Prý byste chtěl být pohřbený v kostýmu plyšové postavičky Jů, která vystupuje v nedělním vysílání České televize pro děti. Nesnesl byste tedy vážný pohřeb? 

Ne, to bych nesnesl. Tohle by navíc potěšilo strašně lidí. Mluvím o tom i v představení Pánská šatna. Inspiroval mě k tomu slavný francouzský herec Gérard Philipe, který byl pohřben ve svém historickém kostýmu Dona Rodriga z dramatu Cid, jež hrál celá léta v Paříži. Přemýšlel jsem, v čem bych měl být pohřben já, aby to byla role, kterou si divák pamatuje. Nakonec jsem došel k tomu, že v kostýmu Jů, protože ho mluvím asi čtyřicet pět let. Navíc si představte, jak lidi chodí okolo rakve a z ní trčí ten červený frňák. A když bude rakev zajíždět, začne hrát znělka z pořadu Možná přijde i kouzelník: „Tak my už jdeme do finále a za všechno vážně dík, zas přijdem a možná i kouzelník. Kdo tu byl jednou, příště se vrátí“ – v tu chvíli by rakev začala znovu vyjíždět – „s naší partou rozehranou na shledanou.“ Tak to bude, myslím, krásné rozloučení.