Umí Oldřich Kaiser zahrát, že je nejlepší herec?

Budu se stěhovat do Grónska. Chci pozorovat, jak tají ledovce,“ nabízí herec Oldřich Kaiser do telefonu argument, proč si možná nenajde čas na schůzku. Hovor sice pokračuje půl hodiny, ale na druhém konci sluchátka je nemožné zjistit, co je pravda a co fabulace. Z pracně dohodnutého srazu nakonec na poslední chvíli sejde, protože devětašedesátiletý herec se prý necítí dobře. Dlouhý telefonát však skvěle ukazuje to, co umí Oldřich Kaiser bravurně. Mystifikovat a hlídat si soukromí. Režisér Jiří Havelka, který ho obsadil do filmu Zahradníkův rok, za nějž nedávno získal Cenu kritiky i Českého lva za herecký výkon v hlavní roli, tomu říká „mystifikační brnění“. Herec se jím prý brání před okolním světem nebo se jednoduše „vyrovnává s existencí“.

Dává to smysl: Oldřich Kaiser je superstar tuzemské komiky, notoricky známá postava – a svým způsobem veřejný majetek. Kvůli mnoha alkoholovým excesům, obnažování, návštěvám veřejných domů či zdravotnímu stavu ho byl – a dodnes je – plný bulvár. Jeho pracovní příběh je zároveň ve stínu. Všichni oslovení režiséři a režisérky, s nimiž pracoval, jako třeba Maria Procházková (obsadila ho do Žraloka v hlavě), Viktor Tauš či zmíněný Havelka, stejně jako jeho kolegové z divadla, o něm mluví v superlativech. Dle nich je „geniální herec“, soustředěný a zvídavý profesionál, který má respekt k textu, ale také umí přinést „cosi“, co dokáže jen málokdo. Co to ale je? Proč už půl století nemůže tuzemské publikum z Oldřicha Kaisera odtrhnout oči? A má smysl brát vážně jeho slova o tom, že na prahu sedmdesátky končí?

Televize versus film

Oldřich Kaiser teď sice získal nejvyšší tuzemské filmové ocenění, ale v principu není filmovým hercem. Minimálně jím nebyl před rokem 1989. Herecky výraznější dramatické party přišly až v uplynulých dvaceti letech. Jeho kariéru i to, jak ho vnímala a vnímá široká veřejnost, určovaly dvě věci. Zaprvé komunita kolem svébytného, silně improvizačního pražského Studia Ypsilon, kde působil v letech 1984–1992. A zadruhé jeho televizní dráha komika ve dvojici s Jiřím Lábusem.

Před revolucí se proslavili televizním pořadem Možná přijde i kouzelník, parodií na formát normalizační estrády, která dodnes žije na internetu či ve střihových pořadech České televize, jež pro ni ochotně sahá do archivu. Právě tato komediální spolupráce ho profesně předurčila a udělala z něj hvězdu. Zatímco jeho filmové role až do zlomu v podobě hitu Tmavomodrý svět v roce 2001 si vybaví málokdo, a ještě míň lidí vidělo třeba jeho Jaga v Othellovi ve Stavovském divadle v devadesátých letech, scénky z Kouzelníka jako Těžký týden referenta Kubrta, jemuž došly gumičky, vysype z rukávu téměř každý (minimálně každý nad čtyřicet). 

Kaiser a Lábus rozšířili v osmdesátých letech poměrně bohatou tuzemskou tradici dvojic komiků. Jejich poetika nebyla noblesní jako u Wericha a Horníčka ani intelektuální jako u Šimka a Grossmanna. Oba viděli svět jako groteskní místo a reagovali na to po svém. Pro nekontrolovatelného, intuitivního, divokého a o pět let mladšího Kaisera, jehož dráhu lemovaly průšvihy často spojené s pitím, bylo partnerství s Lábusem zásadní i lidsky. V mírnějším, racionálnějším a analytičtějším kolegovi našel určitý typ nezbytné kotvy.