Jednotka globalizace – jeden kontejner

Pětapadesátiletý námořník ze Srí Lanky vystupuje z nákladní lodi, trochu ho bolí záda, a tak se při seskoku na pevninu pro jistotu přidržuje Ursulina ramene. Všechno dobře dopadne a Ursula, sedmdesátiletá Němka s energií třicetileté Španělky, otevře dveře VW Transporteru s logem mezinárodního námořnického klubu Duckdalben.

Od lodi k Duckdalbenu je to tak sedm kilometrů, na mapě hamburského přístavu se přesto pohneme sotva patrně. Z oken Transporteru sledujeme nadjezdy a podjezdy, kanceláře celní správy, lodě a přístavní terminály s jeřáby na přemísťování nákladních kontejnerů, z nichž některé se dnes řídí jen přes počítač.

Námořník ze Srí Lanky je už pár měsíců na cestě, daleko od rodiny, posledních několik týdnů viděl jenom moře, a tak projížďku přístavem vnímá trochu jako sightseeing po Hamburku. Jeho tvář září radostí, namíří mobil z okna na nadjezdy a podjezdy a začne natáčet video. Pro jistotu se zeptá, jestli je to Hamburk a jestli jsme v Německu. Obojí sedí - uklidním ho a stávám se součástí jeho vzpomínky na Německo, kterou později ukáže na displeji mobilu doma rodině.

V klubu Duckdalben může pokecat s kolegy z jiných lodí a zemí, dát si pivo, zahrát si ping pong, kulečník nebo šachy, zavolat domů anebo alespoň poslat mail. Nebo se může pomodlit ve zdejší globální modlitebně s oltáři pro křesťany, židy, muslimy a buddhisty.

Před půlnocí Ursula znovu nastartuje Transporter a rozveze námořníky zpátky na jednotlivé lodě. Každému dá ještě po dvou pytlících chipsů. Loď, na níž jede spolu s dalšími 21 chlapy srílanský námořník, patří izraelské společnosti, je přes 350 metrů dlouhá, uveze víc než sedm tisíc standardizovaných 20stopých kontejnerů a řídí ji ukrajinský kapitán, který na otázku, co to v těch kontejnerech vlastně vezou, s úsměvem odpovídá: „Je v nich úplně všechno.“