Proč se České televizi daří a ta slovenská krachuje?

Slovenská vláda Ivety Radičové schválila minulý týden nouzový plán, který bude zřejmě posledním pokusem, jak zachránit Slovenskou televizi (STV), jež je po uši zadlužená a k nekoukání – sloučí ji s relativně úspěšným rozhlasem do jedné instituce.

Obávám se, že tento pokus bude spíše posledním hřebíkem do rakve STV, s níž může být nezaslouženě pohřben i rozhlas. Na místě je otázka, co se na Slovensku stalo, že veřejnoprávní televize se zoufale potácí nad propastí, zatímco Česká televize je vzhledem k poměrům ve střední Evropě přímo ukázkou úspěchu?

Jakýmsi obecným vysvětlením bývá argument, že podstatně vyšší kvalita ČT je dána historicky vyšší kvalitou českého žurnalismu. Kdyby to však platilo, tak potom by na tom byly stejně špatně i slovenské komerční televize a tisk, jenže tak to není: jejich kvalita je srovnatelná s českou (což ovšem neznamená, že je dobrá).

Jak je tedy možné, že navzdory formálně prakticky stejným podmínkám, jako jsou třeba volby do mediálních rad v parlamentě, a způsob volby ředitele, se obě televize vyvinuly tak různě?

ČT dnes reprezentuje relativní úspěch i z pohledu výchovy k demokracii, STV je naopak příkladem neúspěchu a v principu demokracii spíše škodí než pomáhá, protože je servilní vůči (jakékoli) vládě a často působí spíše jako dinosaurus, který se vynořil z komunistických časů.

Důvod vězí podle mne v politickém vývoji v obou zemích a ve způsobu, jakým k televizi přistupovaly politické síly. V Česku se dosti rychle vyvinuly dva silné a relativně jednotné tábory levice a pravice, ještě donedávna reprezentované především ODS a ČSSD.Ty se sice dlouhodobě navzájem držely v šachu, ale při volbě do mediálních rad se poslanci za tyto strany v parlamentě domluvili na obsazení členů rad (a vyšachovali menší strany).

Výsledkem tohoto jinak nechutného politického obchodu bylo, že ČT zůstávala relativně stabilní institucí (relativně vítězný boj za nezávislost televize před deseti lety její stabilitu jen posílil), což jí umožnilo vychovat solidní generaci novinářů a poskytnout dlouhodobou kariéru těm schopným. Výsledek je vidět a přestože ČT je často oprávněně kritizována, ve srovnání s jinými veřejnoprávními televizemi ve střední Evropě vypadá nejlépe. A rozdíl v kvalitě vůči té slovenské je šokující.

Na Slovensku byl politický vývoj mnohem složitější: dějiny země po roce 1989 byly dějinami sporu o podstatu státu a jeho směřování, v němž proti sobě stály (a dodnes stojí) dva nesmiřitelné tábory zastoupené bloky různých stran.

V devadesátých letech byl u vesla nacionalistický tábor v čele s Vladimírem Mečiarem, který na osm let vystřídal modernizační tábor na čele s Mikulášem Dzurindou, pak se vrátila předešlá verze byť v mírnější formě, vedená Robertem Ficem, dnes je opět u moci modernizační tábor na čele s Ivetou Radičovou. Těmto obdobím odpovídaly i ruptury ve Slovenské televizi, výměny jejího vedení a složení mediálních rad. Proto se také v televizi hromadně střídaly celé zástupy novinářů a po zkušenostech s permanentními vyhazovy by dnes už žádný opravdu kvalitní novinář svou kariéru službou v této televizi neriskoval. Zejména zpravodajství a částečně publicistika se tak postupem času staly odkladištěm novinářů bídné úrovně, zato ochotných sloužit komukoli.

Na tomto stavu sotva co změní nový návrh vlády na sloučení televize a rozhlasu. Jedinou – a poslední – šancí na záchranu by byla dohoda politických sil v zemi, že dají televizi (a rozhlasu) alespoň desetiletou záruku nezasahování. Jelikož je taková představa na Slovensku naprosto utopická, budeme už jen přihlížet tomu, jak veřejnoprávní média pomalu hynou na úbytě.