Bloumal jsem letištěm, které se na tři dny proměnilo v jeden alternativní mikrokosmos. Hudební festival Pohoda v Trenčíně je největším na Slovensku a jedním z největších ve střední Evropě. Třicet tisíc lidí, spousta koncertů, množství debat o umění a společnosti, malá divadla, kolotoče, řady hráčů stolního fotbalu, bazén, diskotéky, hospody, pódium pro každého, kdo chce promluvit do mikrofonu, dětský areál, stanové městečko a nad tím vším se v tropickém horku vznášel veliký balón.
Dokonale zorganizovaný svět, v němž se myslí na všechno, aby zábavu nic nerušilo. Harmonické splynutí komerce a umění, trhu a alternativy. Lidé – věkový průměr kolem dvaceti – proudili všemi směry po obrovském prostoru, leželi na trávě v kroužcích a debatovali bůhví o čem, spali ve stínu obrovských stanů. Viděl jsem jen jednoho namol opilého: ležel na zádech na betonové ranveji, ruce zkřížené na prsou a spal. Čtyři hromotluci nad ním chvíli bezradně postávali, pak ho vzali za ruce a za nohy a odnesli na trávu. Ani neotevřel oči.
Vypadalo to, že umění a zábava, spontánnost a disciplína jsou v dokonalé rovnováze: každý koncert či debata začínaly a končily na minutu přesně podle programu. Jeden kluk mimo program vytvořil na trávě kruh o průměru dvou metrů z umělohmotných půllitrů a za jásotu přihlížejících se mu ho povedlo zvednout nad hlavu a prohnout do elipsy. Kráčel loukou: umělec s nově stvořeným dílem. Zeptal jsem se ho, co chce tím artefaktem říct. Za každého půl metru vysbíraných pohárů dostanu v hospodě jedno pivo, řekl.
Bloumal jsem letištěm a přemýšlel, jak tento festival s příznačným názvem Pohoda, jež sluší spíše češtině, přesněji pojmenovat. Není to však Pohyblivý svátek, jak nazval Hemmingway svůj román o umělecké Paříži třicátých let, není to ani magický Woodstock z let šedesátých. Je to opravdu Pohoda dvacátých let nového století – můžete si ji koupit za zhruba dvě tisícovky korun, za něž si v rámci přísně dodržovaných pravidel a v bezpečí užijete tři dny vytržení z všednosti. Octnete se v alternativním mikrokosmu, který podivným způsobem kombinuje disciplínu a svobodu v něco, co by se dalo nazvat řízenou spontaneitou. Ten festival za to nemůže, že jsem bloumal letištěm lehce zneklidněn pocitem, že tato dobře myšlená iluze o svobodě nás jen usvědčuje z toho, jak jsme nesvobodní.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
