Homosexuál jako duchovní člověk

Je to spíše lhostejnost než empatie, která řadí Česko k zemím s vysokou tolerancí vůči homosexuálům, ale i tak díkybohu za ni. Příběhy z Ruska, kde nový represivní zákon ještě ani nestihl rozjet politické procesy a už se jím v praxi řídí skinheadi, kteří na potkání mlátí homosexuály, jsou děsivé. Opakuje se starý příběh o tom, jak lehce lze společnost ovládat a vyvolat v ní nenávist vůči nějaké menšině. 

Ale proč právě homosexuálové? Podezírám konzervativce, že jejich biologické argumenty jen zakrývají jiný jejich odpor. Nejde možná ani tak o odpor k jinakosti fyzické, jako spíše k jinakosti duchovní.

Když chlapec nebo dívka v pubertě v sobě objeví lásku ke stejnému pohlaví, je to existenciální šok nejvyššího řádu. Nejsou na něj nijak připraveni, nemají ještě intelektuální výbavu, která by jim pomohla si s ním poradit; prožívají jen zmatek a pocit vyloučení. Takový zážitek může člověka zlomit, ale také jej může proměnit v duchovní bytost, která se ponoří do hlubin existence způsobem, jež je většině „normálních“ lidí zapovězen, neboť životem proplouvají bez toho, aby se utkali se zpochybněním svého já. 

Podezírám konzervativce, jejichž existenciálním horizontem je jen tradiční bůh, že na tuto výjimečnou duchovní zkušenost homosexuálů žárlí a považují ji za nebezpečnou konkurenci. O biologii ani porodnost nakonec možná vůbec nejde. 

Naštěstí je v Česku věřících konzervativců dost málo a zbytku společnosti na nějaké duchovní konkurenci příliš nezáleží. Odtud ona lhostejnost. Výsledek, tedy tolerance vůči homosexuálům, je sympatický - ale byl bych raději, kdyby v ní bylo více empatie. Až ta z nás dělá dobrou společnost.