Ve vedru se dá do jisté míry žít - pokud nejdete proti němu

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Troufám si tvrdit, že o vedru něco vím. Taky o zimě. Bydlel jsem kdysi dva roky v Granadě na jihu Španělska. Tam, kousek od Afriky a zároveň pod pohořím Sierra Nevada, zažijete obojí - a v dávkách, které jsou nebo alespoň do nedávna byly v Česku nevídané.  A je to zajímavá zkušenost.

Nejprve vedro. Tohle slovo je relativní: co je pro nás vedrem, je pro Granadinos teplým jarem hodným května. A s tím se dá žít, byť život je tomu samozřejmě přizpůsoben. Na jihu Španělska se dodržuje siesta, tedy odpolední klid. Pracuje se dopoledne, pak se někam zaleze a zmizí, až večer mezi pátou a šestou člověk i město znovu obživnou. Jede se dlouho do noci a pro Středoevropana je šok, když spatří na ulici malé děti v jednu ráno. Život má jiný rytmus, jakoby se náš spořádaný středoevropský den rozpadl na kusy, vlastně dvě noci a dva dny. Musíte si zvyknout, ale když to uděláte, vstoupíte do příjemně rozkolébaného životního rytmu, který celkem radostně plyne. Odpolední kolektivní šlofík s navazujícím restartem v teplých podvečerních barvách mi vlastně trochu chybí dodnes.

Pak je ale na španělském jihu opravdu vedro - drtivá horká lavina, která zavalí město a vyrazí mu dech. Normální lidé se mu hledí vyhnout, v srpnu tu zůstávají jen zmatení turisté, nebožáci, kteří se o ně starají, a pár lidí, jimž se z nějakého důvodu nepodařilo vypadnout na pobřeží nebo do hor. Jednou jsem byl jedním z nich, uvízl jsem v Granadě na tři dlouhé srpnové týdny a bylo to peklo, jež si celkem barvitě dokážu vybavit dodnes.

Dopoledne se ještě člověk jak takž dopotácel do jednoho z několika málo funkčních obchodů, aby doplnil zásoby. Odpoledne bylo jenom trýznivým čekáním na večer. Pamatuji si horký vzduch připomínající rozžhavenou stěnu, vyčerpávající spánek připomínající bezvědomí. Pak přišel večer - a nic. Úleva se dostavila tak v jedenáct v noci, kdy teplota klesla na 39°C. V noci se dalo dýchat, jenže to do ulic vyrazili zmínění turisté a město se otřásalo jejich opilým hlukem. Ráno začínalo v sedm bílým žárem. 

Pointou je, že ve vedru se dá do jisté míry žít, pokud nejdete proti němu. Střed Granady je horkému počasí zjevně přizpůsoben, úzké křivolaké uličky vždy bezpečně vytvářejí na jedné straně hluboký stín, na náměstíčkách nechybí fontánky a pítka. Domy je možné v podstatě zabarikádovat, okna utěsnit mohutnými okenicemi. Španělské vesnice připomínají pevnosti, které se dokážou na část dne odříznout od tetelícího se rozžhaveného vzduchu nad krajinou. 

Pak jsou ale místa, která na horko připravena nejsou. „Vlna veder v roce 2003 připravila jenom v Paříži o život několik tisíc lidí,“ upozorňuje ve své nové knize The Heat Will Kill You First americký novinář Jeff Goodell. Města, pro která jsou vedra novinkou, postrádají něco, co Goodell nazývá „kulturou klimatu“. Žijí spíše počasí navzdory než v souladu s ním. Nikdy v minulosti si nemusela lámat hlavu s teplotami, které jsou pro lidský organismus extrémní. Pařížané si tak vystavěli krásné byty pod zinkovými střechami, jenže ty se pro vysoké teploty nehodí a mění se v pece. 

Přizpůsobují se nicméně i místa, která čelí opačným extrémům. Typickým příkladem je kanadský Montreal, který si vybudoval podzemní síť tunelů, pasáží a chodeb v centru města: říká se jí „podzemní Montreal“ a je více než 30 kilometrů dlouhá. Největší smysl dávají během dlouhé kousavé zimy, kdy Montreal čelí nejen nízkým teplotám ale také ledovému vichru. Podzemím v centru města se v takových dnech pohybuje okolo půl miliónů lidí denně - a vlastně ani nemusí vystrčit nos do arktického klimatu.

Goodellovu knihu doporučuji, pokud chcete dobře chápat, jak vedro funguje, jak na něj reagují lidé, živočichové i rostliny; jak nebezpečné vlastně je. Stejně tak si můžete vyhledat řadu doporučení ve starším textu kolegy Tomáše Brolíka. Za sebe jenom dodávám, že pokud věc nedojde do extrému, dá se s teplotními výkyvy docela slušně žít. Nejde přitom jenom o architekturu nebo posunutou pracovní dobu, důležité je i vnitřní nastavení.

Třeba v Granadě vás nepronásleduje jen horko: město leží pod horami a v zimě tu teploty umí padat k nule, ve starších budovách přitom není topení. Když jsem se poprvé probudil v bytě, v němž div že nezamrzal dřez, zachvátila mě panika. Neuměl jsem si představit, že něco podobného teď budu zažívat den co den, celé týdny, celé měsíce. Tohle neustálé čekání na okamžik, kdy už to skončí, se nakonec ukázalo být nejtísnivějším. Osvobozené přišlo, když člověk hodil za hlavu nespokojenost se skutečností, že musí doma chodit v péřovce, a jednoduše ji přijal jako nový, trochu legrační rys každodenního života. 

Žít se dá prostě různě. Siestu doma v Česku neprovozuji, protože mi to pracovní zvyklosti nedovolují, ale mám podezření, že rytmus středoevropského života projde v celkem dohledné době revizí. V zimě dodnes topíme co nejméně, 17°C v místnosti je pro nás standard a na účtech je to znát. Ano, občas ťukám články v huňaté flísce. Hlavně žádný stres.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter