Sám sobě téměř vším

Před pěti lety publikoval v Brně působící sociolog Pavel Pospěch (1980) knihu Neznámá společnost. Pohledy na současné Česko. Populárně pojatý, ovšem poznámkovým aparátem vybavený text nahlédl tuzemskou společnost v některých ne zcela běžně frekventovaných souvislostech. Pro nakladatelství Host to byla v relativně krátké době druhá úspěšná kniha bystrých vhledů, která si získala mnohem širší veřejnou pozornost, než tomu u sociologických interpretací bývá. Prvním takovým titulem byly v roce 2019 Slepé skvrny Daniela Prokopa, které ostatně jsou v Neznámé společnosti zmiňovány. Nyní Pospěch publikoval (opět v Hostu) svazek Osamělí hrdinové s podtitulem Jak kultura autonomie rozleptává společnost.

Sjedeme to ještě jednou

Neznámou společnost otevřel kapitolou o kultuře privatismu, která se podle něj v Česku zabydlela a vyznačuje se stažením se do soukromé sféry, nevalným zájmem o věci veřejné. Poukazoval, že polistopadová veřejnost v tom volně navázala na praktiky z časů normalizace, současně se však potkala s obecnějším trendem. „Úpadek veřejné sféry a její vytěsnění sférou soukromou je v řadě západních zemí důležitým tématem,“ píše a odkazuje se kupříkladu na knihu Bowling Alone (Sám s kuželkami), v níž americký sociolog Robert Putnam analyzuje zeslábnutí amerického společenského života třeba ve formě sousedských týmů v bowlingu.

Na Putnamův spis dojde i v první kapitole Osamělých hrdinů, v níž se Pospěch rozepisuje o stěžejním pojmu této knihy, o kultuře autonomie. A takových „potkání“ není mezi oběma tituly málo. Téměř bych nedoporučil číst Pospěchovy knihy v těsném závěsu, pocitu opětovného vytěžování je těžké se vyhnout. Nehledě na to, že v Osamělých hrdinech autor nasvěcuje sousloví kultura autonomie v tolika úhlech, až roste pochybnost, zda nejsme konfrontováni s další verzí rozšířeného společenskovědního přístupu, kdy se pisatel či pisatelka fixuje na určitý termín a skrze něj pak vykládá bezmála celý svět.