Už neplatí, že stačí se snažit. Pocit, že systém je nespravedlivý, se bude šířit i ve střední třídě

Mantra tvrdé práce, díky které se mohou lidé dostat ke kvalitnímu životu, je v Česku hluboce zakořeněná. Není divu, jako někdejší i současná průmyslová velmoc má velká část obyvatel osobní zkušenost s náročnou prací v továrnách, nebo dokonce v dolech. Za minulého režimu s tím byly spojené určité životní jistoty, po změně na demokratický kapitalismus zase veřejný prostor ovládlo přesvědčení, že každý může s dostatkem snahy uspět ještě o trochu více; nad rámec životních jistot, jako je stálá práce, stabilní domov a občas nějaká ta dovolená. 

Co platilo v omezené míře za socialismu a z rozvolněném formátu za raného kapitalismu, neplatí už tolik v současné době. Samozřejmě, životní úroveň v Česku je stále fenomenální, některé aspekty života se ale za posledních 35 let posunuly takovým směrem, že se nelze divit frustraci části společnosti - zejména té mladé a nemajetné. 

Stačí se podívat na ceny bydlení. Podle dat České národní banky na vlastní bydlení pomocí hypotéky dosáhnou domácnosti, jejichž celkový čistý příjem je 93 tisíc korun - ještě před šesti lety to bylo “jen” 54 tisíc. Rozdíl je značný, růst úrokových sazeb a cen nemovitostí vytvořily prostředí, ve kterém dosáhne na vlastní bydlení bez podpory majetné rodiny pouze velmi bohaté domácnosti. V loňském roce by to znamenalo, že na hypotéku by těsně dosáhli jen domácnosti dvou lidí, kteří brali alespoň 65 tisíc korun hrubého, což je částka, na kterou dosáhne málokdo. 

Důvodů je samozřejmě řada, napsány o nich byly stohy článků a knih. V posledních letech se kvůli špatné regulaci málo stavělo, na trhu tedy chyběly nové nemovitosti, zároveň se do Česka jen za posledních 15 let přistěhovaly stovky tisíc lidí ze zahraničí, kteří zde pracují a bydlí, což samozřejmě zvyšuje poptávku po bydlení. A v neposlední řadě se z bytů a domů stal velmi oblíbený investiční nástroj. 

Nicméně dlouho jsme nevěděli, jak moc oblíbená investice do cihly v Česku je. Nyní už to víme: podle studie společnosti CEEC Research si až 40 procent nově postavených bytů kupci pořizují za účelem investice, tedy buď je dále pronajímají, anebo je nechají neobydlené "ležet" - a díky nedostatku kapacit na trhu se jejich investice zhodnocuje. Dvě pětiny jsou ohromný podíl, který nutně musí mít vliv na ceny bydlení, což samozřejmě znemožňuje aspiraci řady Čechů. Není to zároveň chyba tržního systému, ale jeho součást, investovat do nemovitostí bylo v poslední dekádě a půl velmi rozumné. 

Nejde přitom jen o bydlení, ale i jiné sociální jistoty. Třeba důchody. Generace Čechů, kteří vyrostli v demokratickém kapitalismu, de facto od začátku svých životů slýchávají v různých verzích to samé: vy důchody mít nebudete navzdory tomu, že pravděpodobně odvete do systému více než vaši rodiče a prarodiče, a i když budete pracovat mnohem déle. Současné nastavení důchodového systému totiž bezesporu směřuje k tomu, že nynější úroveň penzí nebude možná - ve společnosti, ve které se rodí mnohem méně dětí a výše důchodů mezitím stále roste. 

Výsledkem pravděpodobně nebude to, že by nyní mladá generace neměla žádné důchody, ale že budou výrazně nižší než v případě současných seniorů - zároveň na rozdíl od nich nebudou mít pravděpodobně kvůli výše zmíněným důvodům vlastní bydlení, které je pro životní úroveň v poslední fázi života zřejmě nejdůležitějším aspektem. 

K těmto dvěma fenoménům lze přičíst fakt, že obecně je sociální mobilita v Česku nízká - na vzdělání dítěte má velký vliv, jaké úrovně dosáhli jeho rodiče, jinými slovy není příliš časté, že by rodiče se základním vzděláním vychovali dítě, které ukončí cestu školním systémem až na univerzitě. 

Samozřejmě, kdo bude více pracovat, bude se mít o něco lépe, ale pravděpodobnost, že jenom “normální” práce dovede člověka k pohodlnému životu, se za posledních 35 let výrazně snížila. Lze to brát jako riziko pro celou společnost, sociální smír bude logicky oslabovat - a to v nových společenských skupinách. Dosud se nedůvěra k systému projevovala zejména u těch, kteří si sáhli na dno, tedy klasicky lidé zatížení exekucemi a pracující v nízkopříjmových profesích. Nyní se pocit, že systém je nespravedlivý, bude rozšiřovat i mezi lidi, která se označuje jako střední třída, která by měla být oporou demokratického kapitalismu. A to neznamená nic dobrého.