Být jedinečný přestalo být možností, stalo se to povinností  

Rozhodujeme o čím dál víc věcech. A nejde jen o styl oblékání a způsob trávení volného času, vše je na nás a za vše jsme zároveň ve svém životě zodpovědní. Tahle zdánlivě neomezená svoboda má však stinnou stránku. Ve chvíli, kdy každý o všem rozhoduje a snaží se být jedinečný, slábne pojivo, které společnost drží pohromadě. „Všude slýcháme, že máme být sami sebou, žít si po svém. Přitom jsme ale stále osamělejší,“ píše sociolog Pavel Pospěch ve své nové knize Osamělí hrdinové. 

V centru vaší knihy stojí pojem kultura autonomie, jehož základem je přesvědčení, že každý je svého štěstí strůjcem. Někdo možná namítne: Co je na tom špatného, být pánem svého osudu?

Ve společnosti v posledních desetiletích slábne vliv institucí a víc zodpovědnosti se přenáší na jednotlivce, což může samozřejmě znamenat, že spolu s tím máte také víc svobody. Můžete si vybírat i ve věcech, u kterých to dřív neplatilo. Příkladem může být otázka očkování – a nemusíme se bavit hned o covidu. Dříve jste měl po ruce expertní názor, který říkal, na co má být člověk očkován, a lidé se tím řídili. Dnes vám jedni odborníci říkají, že se máte očkovat, jiní, že si máte budovat přirozenou imunitu – a je na vás, abyste si v kakofonii expertních hlasů vybrali. A tuhle svobodu máte v čím dál víc oblastech života. Někdy byste si ani nepřáli o některých věcech rozhodovat, ale musíte. V sociologii to popisujeme jako tzv. proces individualizace – což je poměrně nedávná diagnóza společnosti. A já myslím, že je to přirozeně dvojznačný proces. Kultura autonomie však říká, že je skvělý. Prezentuje nám ho jako něco pro člověka přirozeného a zcela normálního.