Předvolební anketa: Grolich pod kůží, kosmetické úpravy bydlení, nedotažený Mamdani

Marcela Konrádová, vyučující na katedře marketingové komunikace a public relations, IKSŽ: Politainment se stal běžnou součástí volebních kampaní a ty letošní nejsou výjimkou. Například Jan Grolich (KDU-ČSL, kandidát do Senátu) nebo Adam Scheinherr (Praha sobě, kandidát na pražského primátora) ukazují, že zábavná politika může být i velmi chytrou strategií. Volební song, humor nebo sebeironie jsou způsobem, jak dostat politika a jeho sdělení k lidem, kteří se o politiku příliš nezajímají. Sociální sítě a jejich algoritmy to umožňují lépe než kdy dřív: místo programu, který si málokdo přečte, nabídnete obsah, na který se člověk podívá, nezabere mu skoro žádný čas a který sdílí. Politainment může efektivně posílit a odlišit osobní politickou značku. Ale pozor – kampaň může být prča. Vládnutí už ne.

Johana Bázlerová, tvůrkyně Instagramu @jsemvobraze a studentka Peace and Conflict Studies: Od letošní kampaně jsem byla částečně odstíněná, protože žiju v zahraničí, sledovala jsem ji proto hlavně on-line. Nejsnáze si ke mně našel cestu obsah kandidujících do pražského zastupitelstva. Čekala jsem u nich ale mnohem víc odvahy k otevření tématu všudypřítomných (!) aut a reklamního smogu. Žiju ve Skandinávii a vidím tu obrovský rozdíl v tom, když se města plánují pro lidi, a ne pro auta. Praha má na víc, ale někteří kandidáti se tváří, jako by volební právo měly automobily místo lidí. Čest výjimkám. Z regionů jsem on-line nejvíc potkávala Jana Grolicha. Jeho „nejhorší volební song“ se mi dokonce dostal pod kůži tak, že jsem ho začala sledovat. Ano, vím, je to cringe, ale funguje to a je vidět, že ho komunikace baví. A to zase baví mě.¨

Táňa Zabloudilová, novinářka: Sleduji hlavně kampaň v Praze a v Brně a soustředím se při tom na téma bydlení. S tím, jak intenzivně se toto téma debatuje a jak palčivě je problém bytové krize vnímán, kontrastuje nabídka politických stran, z nichž žádná nenabízí sadu řešení, která by mohla se situací skutečně pohnout. Je to samozřejmě z pozice měst těžké, potřebovala by součinnost státu. Přesto je zarážející, že část stran jednoduše hájí status quo a jiné nabízejí spíš kosmetické úpravy. Nejambicióznější jsou Piráti, ani oni však nejsou nijak radikální. Takže máme v kampani přehlídku umírněných řešení, která, pokud se realizují, mohou vytvořit maximálně ostrůvky dobré praxe. Za největší skandál ale považuji, že tématem voleb není adaptace měst na klimatickou změnu.