S pocitem vysloužilce

Můj den začíná v Praze v učebně školy na Masné ulici 5. července 2012. Je ráno, mezi lavicemi spacáky, na židlích a na ramínkách visí sletové úbory. Šeru třídy kontrastuje světlá chodba s výhledem na záda Staroměstského náměstí. Čerstvý vzduch promytý nočním deštěm dává Praze sváteční ráz. A já si ho mohu vychutnávat celý den! Včera mě na výstavě fotografií na Hradě zaujal autor schopností zachytit rušné město liduprázdné. Tak to je výzva! Procházka Prahou je náhle dobrodružstvím.

Je půl deváté a záběr osamělého orloje je slibný začátek. To na Pařížské třídě už musím počkat, než odjede kombík s pečivem a pikolík dokončí úpravu kavárenské zahrádky. Barevný dům vedle synagogy se tiše zrcadlí v kaluži. Uspokojena úspěchem směřuji k vojenskému muzeu na Žižkově na výstavu 150 let Sokola. Sokol ještě spí. Zláká mě tedy pohled na největšího valacha v Evropě čerstvě osedlaného bronzovým Janem Žižkou.

V kamenném hranolu mě dojímá sloupec dóz s prstí památných bojišť našich armád a chvíli postojím před hrobem neznámého vojína. Nemístně mě napadá filmový problém hledání vojína opravdu neznámého. Vojenské muzeum mě neuchvátí. Až na dlouhý seznam pořadí v jakém si státy vyhlásily vstup do I. světové války. Jestli si vůbec všechny stačily i uzavřít mír? Tím, proč vystavuje Sokol právě tady, se nezabývám.

O to více mě zaráží skutečný význam této organizace. Vždy jsem si myslela, že jde o přísně zdravotně, sportovně, kulturně nezištné uskupení vlastenců věrných odkazu doktora Miroslava Tyrše. A považte, ono né!

Ono je to prý vojenská záloha, bez které by snad ani nevznikla Československá republika. (Tak proto dnes večer za vládu pozdraví slet právě ministr obrany?) S pocitem stopadesátiletého vysloužilce opouštím budovu.

V poledním vedru se zastavuji Na Výtoni, kde, „když zašlo Podskalí, jistě Čechové plakali“. S uznáním si prohlížím na dobových fotkách obratné voraře. Jó, to ještě bývali chlapi!!

Nasycena dojmy, hledám nasycení těla. Moraváky doporučený objekt na Havelském náměstí předčí mé očekávání.V pohodové lidové jídelně za nepražsky lidovou cenu vychutnávám u ratanového stolku oběd.

Kam by teď zamířil správný Sokol? Do Tyršova domu. V jeho krytém bazénu mi letmo připlouvají vzpomínky tohoto týdne. Slavnostní průvod městem po noční bouři. Jásající dav se smutkem v duši. Připomínka zašlých sláv. Ulice lemované prázdnotou. Jen věrní krajané s vlaječkami svých nových vlastí stojí, často i se svými vnoučaty a dychtivě sledují naše pohledy. Ne, ty nemůžeme zklamat. Máváme jim s upřímným pohledem přímo do očí, oni se nás dotýkají a všichni jsme lidsky dojatí tím nemoderním vlastenectvím, které nás bez ohledu na čas a vzdálenost spojuje. Pro televizi to ale trvá příliš dlouho, takže nás, věrné Moravany, již nesnímá, vždyť i tribuna se vylidnila. Slavnostní fotky s praporečníky na Staromáku zážitek korunují.

Opouštím vzpomínky a chvátám k ubytovně, abych se oděna do rudých šatů s bílou X-kou a bílým závojem vydala skvěle organizovanou pražskou dopravou k místu premiéry - SYNOT ARÉNĚ. Celý týden se nám deště vyhýbaly jen proto, aby mohly dnes prověřit připravenost cvičenců.

Burácející oblohu protínají blesky, rozervanými mraky propadají vodní spousty a odnášejí poslední naděje. Ochozy stadionu, které jsme nesměli, prý pro peníze, za nácviku použít, jsou nyní, když smíme bičovány deštěm.

Je devět hodin večer a bouře nad arénou vrcholí. Nad vstupním tunelem se výsměšně leskne heslo TUŽME SE!

Upřímný potlesk vítá statečnou Věrnou gardu sokolů až 80letých, která v hustých řadách nastupuje k zahajovacímu ceremoniálu. Déšť neustává.Prapory, vlajka, hymna,zkrácené projevy. Prázdná prezidentská lože nás ani moc nepřekvapuje (ekonom přece nemůže pochopit existenci složky, která nepřináší finanční zisk), zato zdravice jediného člena vlády a to právě min.Vondry mě trošku zarazí. Stále prší. Sokol s praporem na krásném grošákovi míjí na ploše krojované děvčátko, sklání se,ladně je uchopí a vysadí před sebe.Jsem dojatá. Tož to by měl pan prezident Masaryk radost!

Jen pro ten dnešní den. Zní skladba. Skvělé, potlesk i ve stoje, stále lije, holčičky čvachtají v nasáklé trávě, obdivuhodné! Plocha se plní fialovou záplavou sukní Suity. Před nimi i počasí kapituluje. Chválabohu.

Spěchám na seřadiště utopené v temnotě. Sváteční vystoupení, kterým vrcholí celoroční nácvik. Premiéra a derniéra zároveň.

A teď nelze nevzpomenout na jeden z předchozích sletů, ještě na Strahově i když ne zcela zaplněném. Pocity netřeba komentovat. Nastupujeme, bílé „spartakiádky“ se noří do hnědého bláta vystupujícího ze čtverců trávníku. Oslňující reflektory trochu zkreslují barvu úborů. Těší nás potlesk a s ulehčením dokončujeme závěrečný obrazec v pohasínajícím prostoru. Je deset minut před půlnocí a na místě je útěk, ne odkud, ale kam. Spoj tramvají na poslední metro. Zdařilo se. Uléhám se smíšeným pocitem krásného uspokojení s vykonaným a s prázdnotou něčeho ukončeného, jaký všichni známe třeba z Vánoc. Ty přijdou vždy stejně krásné znovu. Ale slet? Snad? Určitě!