Vary 1: Nepochopený horor, audiovizuální bomba, peklo mateřství. Tipy na každý den festivalu

Přinášíme výběr filmových doporučení z rozsáhlého programu karlovarského filmového festivalu, který začíná v pátek 4. července. Festival zahájí netradiční film – sestřih rozhovoru z roku 2021 s nedávno zesnulým prezidentem festivalu a hercem Jiřím Bartoškou nazvaný Musíme to zarámovat!.⁠⁠

Všechny tipy z Varů budou výjimečně odemčené. I tak budeme rádi, když si nás předplatíte.

Kontinental '25 (Radu Jude, Rumunsko, Švýcarsko, Lucembursko, Brazílie, Velká Británie, 2025) Rodák z Bukurešti se nenápadně, ale jistě vypracoval mezi evropskou režisérskou špičku a na pozici nezaměnitelného autora se sklonem k předlouhým poetickým názvům („Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři“). Jeho každý film lze vyhlížet s očekáváním, kam svoje svébytné vidění světa napře tentokrát. Nekompromisní, pronikavý a často černohumorně vtipný pozorovatel postkomunistické rumunské reality vypráví příběh soudní vykonavatelky, která se snaží ukonejšit černé svědomí. Vystěhování bezdomovce ze sklepa jednoho domu skončí tragédií a ji začne pronásledovat otázka, zda na tom nese vinu. Jak bývá u Judeho zvykem, jednoduchá řešení ani odpovědi nenabízí. Epizoda slouží jako startovní výstřel do pitvání bolestí současné rumunské společnosti včetně nacionalismu, morální laxnosti a přehlížení bližního svého. Snímek Jude natočil za deset dní na mobil a za scénář získal cenu na letošním Berlinale.

Sirat (Oliver Laxe, Španělsko, Francie 2025) Film, který aspiruje na hudební a senzorickou bombu festivalu. Snímek, o kterém se píše jako o techno road tripu pouští s neznámým cílem, o rave apokalypse nebo přecházením mezi světem mrtvých a světem živých. Za zvuku neutuchajících beatů se otec se synem pátrající po své dceři a sestře přidávají v marocké poušti k partě hudebních nomádů, kteří táhnou jako karavana naložená soundsystémy na poslední velkou party, kde se budou těla moci oddat taneční extázi. Hranice mezi skutečným a představitelným jsou ale nebezpečnou fatamorgánou. Cena poroty na festivalu v Cannes.

Co nám zbylo z lásky (Hlynur Pálmason, Island, Dánsko, Švédsko, Francie, 2025) Podle ohlasů z Cannes, kde byl snímek uveden v hlavní soutěži, nejvíc „feel good“ film celého festivalu. Navzdory tématu, kterým je rozpad jednoho manželství. Islandský režisér Hlynur Pálmason se odchýlil od potemnělého kurzu svých předchozích snímků (Bílý bílý den, Zapomenutá země) a se sladkobolnou lehkostí i humorem zachytil rok v životě odloučených manželů a jejich tří dětí – do jejich rolí obsadil vlastní dva syny a dceru. Sdílené vzpomínky a odlesky bývalé lásky, která pomalu mizí, ale také se mění v něco jiného, možná silnějšího, se odvíjejí na pozadí islandské krajiny v proměňujících se v ročních obdobích.

Kdybych měla nohy, tak ti nakopu (Mary Bronstein, USA 2024) Fyzický i černohumorný sešup do pekla, kterým může být mateřství. Zvláště, když nikomu z nejbližšího okolí nedochází, jak náročná a vyčerpávající může péče být. Terapeutka Linda (Rose Byrne) se ocitne ve spirále, která se roztáčí stále rychleji. Pacienti, jimž nemůže pomoct, netrpělivý kolega, který zase nemůže pomoct jí, věčně absentující manžel, dcera stižená záhadnou nemocí. A k tomu havárie v bytě, kvůli níž se musí přestěhovat do ne úplně lákavého motelu. Byrne byla za herecký výkon na Berlinale oceněná Stříbrným medvědem – podle kritiků podává životní výkon coby matka na pokraji zhroucení a film jako celek systematicky testuje, co publikum vydrží.

Co ti šeptá příroda (Hong Sang-su, Jižní Korea 2025) Režisér Hong Sang-su patří k předním jihokorejským autorům současnosti. Jeho filmy se pravidelně objevují v programech předních evropských přehlídek. Novinku Co ti šeptá příroda si vybrali organizátoři Berlinale. Na rozdíl od brilantního satirika a žánrového konstruktéra Pong Džun-hoa je Hong Sang-su neobyčejný pozorovatel obyčejné každodennosti. V jeho filmech se zdánlivě nic neděje, ale nakonec se v nich děje všechno. Přítelkyně přivádí představit rodině partnera, třicátníka a aspirujícího básníka. Co vypadalo zprvu jako příjemné setkání civilizovaných a milých lidí ze střední třídy, se pozvolna proměňuje v nenápadný test nápadníka i napětí mezi rozdílnými hodnotami a přístupy k životu. Záměrně „nekvalitní“ forma vede pohled a vnímání k podstatnějším věcem, které Hong Sang-su ukazuje s jemnou ironií, ale nikdy s krutostí.

Duben (Dea Kulumbegašvili, Gruzie, Itálie, Francie 2024) Další titul potvrzující nečekanou sílu a životnost gruzínské kinematografie. Do značné míry díky výrazným režisérkám, které vyprávějí o životě gruzínských žen ve světě, který je vůči nim nepřátelský. Po porodu, který skončí tragicky, nemocnice spustí vyšetřování. I když je pod drobnohledem komise, pokračuje „vinná“ lékařka v pomoci vesnickým ženám, které chtějí ukončit těhotenství – což je v Gruzii těžký zločin. Snímek získal Zvláštní cenu loni v Benátkách.

Ano (Nadav Lapid, Francie, Izrael, Kypr, Německo, 2025) Nekompromisní útok izraelského režiséra a dlouhodobého kritika tamní vlády Nadava Lapida na izraelský nacionalismus po teroristickém ataku Hamásu ze 7. října 2023. Hudebník Y je součástí izraelských elit, tráví čas na večírcích a jednoho dne dostane zakázku složit novou národní hymnu, která má výslovně oslavovat likvidaci Palestinců. Lapid servíruje absurdní satiru na vládnoucí vrstvy a na ty, kdo je ochotně poslouchají a ochotně jim slouží bez jakékoli morální integrity nebo principů.

Zodiac: film, který nebyl (Charlie Shackleton, USA, Velká Británie, 2025) Dekonstrukce žánru true crime, který už se nebezpečně přiblížil hranici tematického, formálního i vypravěčského vyčerpání. Dokumentarista Charlie Shackleton ale našel ještě jednu cestu, jak do něj přinést něco nového. Když nezískal práva ke knize bývalého policisty, který tvrdil, že znal pravou identitu dodnes unikajícího sériového vraha jménem Zodiac, který vraždil v sedmdesátých letech v Kalifornii, natočil film tak jako tak. Film, který nebyl. Rekonstruuje, jak by vypadal, kdyby nakonec vznikl. Co by ukazoval, proč a jak. Bere publikum do kopců kolem San Franciska, přehrává situace, skládá ukázky a hodně vysvětluje. Sebereflexivní výsledek odhaluje a rozehrává pravidla populárního žánru i divácké fascinace „monstry“.

Letní škola, 2001 (Dužan Duong, ČR, Slovensko, 2025) K režisérce Dianě Cam Van Nguyen přibyl v Dužanu Duongovi další výrazný hlas z generace Vietnamců, kteří vyrostli v Česku. Nejenže chodili v Chebu na stejné gymnázium, ale ve svých filmech zpracovávají i podobné téma česko-vietnamské identity a vztahů mezi jejich generací a generací jejich rodičů. Duong, který nedostudoval střih na FAMU, ale k radosti rodičů alespoň VŠE, se ohlíží do svého dětství na (ne)slavně známé vietnamské tržnici Dragoun, ale vypráví i obecnější příběh o realitě vietnamské komunity na začátku nového milénia, kdy ještě podnikání dominovaly tržnice s často nelegálním zbožím a falešným značkovým oblečením. Název odkazuje ke vzdělávací „instituci“, kdy se vietnamské děti nad rámec školní docházky učily (hlavně česky) uvnitř komunity. Pevně uchopený žánrový film je rozkročen mezi rodinné drama o nekomunikaci a melancholické, humorem odlehčené vzpomínky. 

Texaský masakr motorovou pilou (Tobe Hooper, USA 1974) Zrestaurovaná verze klasického hororu amerického režiséra Tobeho Hoopera, který měl premiéru před čtyřiceti lety, ale dodnes nepřestal ovlivňovat tvůrce napříč kontinenty. Příběh o rodinném klanu kanibalů, jemuž přijde do cesty skupina chutných výletníků, má pověst brutální, nepředstavitelné a zvrhlé podívané za hranicí lidskosti. Ale tahle pověst zastiňuje jeden podstatný fakt, který vystoupí na povrch, když se na Hooperův film podíváme nevystrašenýma očima – je to vrcholný artový počin, který ne náhodou vznikl v období hollywoodské renesance.