Sochař, který plete hlavu archeologům

„Vlastně je to takový deníkový záznam. Jen jsem místo stránek používal plata od vajec,“ vysvětluje Ondřej Navrátil, jak vznikla jeho vůbec první samostatná výstava. V 27 letech se jí nyní dočkal v pardubické galerii Art Space NOV a pojmenoval ji Platonická láska. Věnoval ji své přítelkyni, jejíž tvář v nesčetných variacích zachytil nejen na papírových obalech od slepičích produktů, ale také na samotných vejcích. „Je to moje nejčastější jídlo a musím poděkovat taťkovi, který mi pro výstavu schovával ty nejhezčí a nejbarevnější.“

Když loni Navrátil diplomoval na AVU v ateliéru Figurální socha a medaile Vojtěcha Míči, jeho závěrečná práce Nevrátil se? patřila bez debat k nejoriginálnějším a zároveň nejnáročnějším diplomkám. Její nepřehlédnutelná část v podobě ocelové, šest metrů vysoké kulovité observatoře dodnes stojí na školní zahradě, kde už bývalým spolužákům a spolužačkám slouží k provizornímu přespávání. Patřily k ní ještě reliéfy z tepané mědi vycházející z řecké mytologie a dokumentace pozoruhodných „objevů“ v Kubíčkově lomu, kde sochař s přáteli tesá do pískovce fosilie vyhynulých druhů, aby je pak vydával za archeologické nálezy.

Navrátil miluje práci s tradičními materiály. Předloni si díky Erasmu na akademii v Carraře mohl vyzkoušet i tvorbu do toho nejklasičtějšího: v tamním mramorovém dole pracoval na stejných místech, kde kdysi vznikala nejslavnější díla Michelangela Buonarrotiho. V době, kdy významná část českého sochařství tíhne k minimalismu a laciným materiálům, může být tahle fascinace tradicí pro leckoho podivná, Ondřej Navrátil ji nicméně má v krvi.

Narodil se v Zábřehu na Moravě, kde má jeho otec rodinnou firmu na zakázkovou kovovýrobu. Střední školu absolvoval ve Světlé nad Sázavou, kde vystudoval obor uměleckořemeslné zpracování kovů. Na AVU (kam ho v roce 2019 přijímal sochař Lukáš Rittstein) se tak dostal už s nabytou řemeslnou zručností, a navíc s výhodou zázemí v otcově firmě, kde si mohl zřídit ateliér. Vajíčka použitá na nynější výstavě pocházejí opět z rodinných zdrojů. Dokonce jsou některá z nich prezentovaná v originálním „snášedle“, dřevěné budce, kam je v Zábřehu chodí slepice klást.