Koněv pod zeleným příkrovem jako by skutečně ožíval

Nic na tomto světě není tak neviditelné jako památníky, píše Robert Musil ve svém textu Monumenty z roku 1927. Pomníky opravdu bývají nenápadné. A svojí snaživou urputností často odrážejí pozornost, kterou si snaží nárokovat. Jsou ale neviditelné jen do té chvíle, dokud zničehonic nejsou. Nuda trvá pouze do doby, kdy mocenské struktury, které mu daly vzniknout, stále pevně stojí, či jsou naopak bezpečně pohřbeny pod vrstvami historie.

Když je jedno nebo druhé narušeno, mají ve zvyku zázračně ožívat a provokovat svojí drzou přítomností, měřítkem, umístěním - a nejvíce ze všeho tvrdohlavou, dokonce bronzovou, neschopností se přizpůsobit. Jsou otevřeny novým interpretacím, z nichž ty nejpřípadnější bývají na hranici vandalismu. Viděli jsme to mnohokrát v minulosti, naposledy před dvěma lety ve Spojených státech v boji o sochy jižanských generálů nebo v dnešním Maďarsku a Polsku, kde jsou odstraňovány sochy levicových historických postav.

Koněvův pomník v Bubenči je vcelku jednoduchý případ, i když je s ním hodně zábavy. Vojevůdce s nespornými zásluhami a čerstvějšími vinami stojí v klidné rezidenční pražské čtvrti. Drží šeřík. Mezitím ovšem Rusko znovuobjevuje své imperialistické já, anektuje Krym (útok na sochu barvou 2014) a prezident Putin připouští přítomnost vojáků na východní Ukrajině (rozhodnutí o informační ceduli 2015). Českou prezidentskou kampaň ovládají proruské dezinformace (další nápisy, listopad 2017), následují podivná vyjádření k výročí okupace (barva symbolizující krev 2018) a šeřík v rukou generála Koněva se najednou zdá jako vyslovená provokace.

Jinými slovy pomník není kontroverzní (pouze) spornými životními osudy zobrazované postavy, ale především tím, že se změnil svět okolo něj. Protože nestojí v muzeu, ale ve veřejném prostoru, nejsme přitom povinni ho posuzovat historicky v kontextu doby, kterou zobrazuje, ale naopak podle toho, jak ho čteme právě dnes. Socha Zdeňka Kybruse není autentickým pomníkem osvobození, jakým byl například tank na dnešním náměstí Kinských nebo pamětní deska na staroměstské radnici, ale konstrukcí postavenou na vrcholu normalizace.

Můžeme si snadno představit, s jakou agendou byl tehdy vztyčen, zvlášť máme-li na paměti, že tank tehdy ještě stál na svém místě. K dnešní soše se ale nemusíme chovat s přehnanou pietou. Některé lidi uráží její přítomnost, jiné její případné odstranění. Ani nejzarytější odpůrci sochy jistě nechtějí zneuctít památku desetitisíců vojáků rudé armády padlých při osvobozování Československa - a snad ani (většina) jeho zastánců nerozporuje kontroverznost poválečných kroků ‚krvavého maršála‘.

Dočasná konstrukce vztyčená „na ochranu před vandaly“ provokuje, ale zároveň sochu fyzicky a prakticky mění. Vizuálně je zelený poloprůsvitný monolit ještě dominantnější než původní socha. Lešení, podobně jako předtím nápisy, vystihuje povahu pomníku jako místo skutečného, dokonce fyzického souboje názorů na historii. Analýzy Koněvova životopisu střídají diskuze a komentáře. Koněv schovaný pod zeleným příkrovem plachty jako by skutečně ožíval.

Pomník není kus ramene svatého Klimenta, ale velká věc v prostoru. Nemusíme ho jen nechat, nebo jen přemístit. Můžeme ho změnit nebo doplnit. V roce 1985 v Hamburku sochař Alfred Hrdlicka ztvárnil ‚protimonument‘ (Gedenkmal) v těsné blízkosti sporného pomníku z roku 1936. Horst Hohesiel pohřbil kopii obelisku Kaselské fontány pod zem jako připomínku jejího zničení. Německý umělec Hans Haacke zakryl Mariánský sloup v Grazu do podoby nacistického obelisku u příležitosti výročí anschlussu. A dokonce i malostranská Lennonova zeď vznikla díky provokujícímu bílému prostoru vzniklému po přemalování několika vcelku nevinných nápisů.

Změnou ani odstraněním monumentu se v žádném smyslu nepřepisuje minulost. I kdyby byl generál Koněv odstraněn, nejenže by nezmizel z naší paměti, ale dokonce ani monument sám by se neztratil beze zbytku. Zůstala by ‚po něm‘ mezera podporovaná prázdným podstavcem, parkem, nebo jen fotografiemi a záznamy debaty o jeho odstranění. Vzpomeňme si na Mariánský sloup - ještě sto let (!) po jeho zničení stále usiluje skupina lidí o jeho ‚návrat‘.

Odstranění Koněva by sice nebyl zločin proti minulosti, ale jeho přeměna nebo doplnění může být prostě mnohem zajímavější. Je škoda zbavovat se takového potenciálu - a je zřejmé, že učebnicová tabulka s chladným vysvětlením nestačí.  Skutečná a odvážná umělecká intervence vybraná ve veřejné soutěži by mohla.

Autor je architekt. Editor publikace Slabý monument a jeden z autorů stejnojmenné výstavy na bienále architektury v Benátkách 2018