Samy, nebo za ručičku?

Co když ho přejede auto? Co když zpanikaří, ztratí se nebo ho někdo unese? A jak zvládnu svůj strach já, když ho pustím do školy samotné? První září přináší rodičům dilema, které znaly i starší generace, dnes však nabývá ještě palčivější podoby. Svět už není, co býval. Jezdí v něm mnohem víc aut a panuje mnohem větší rodičovský pocit ohrožení, ať má reálný základ, nebo ne. 

Každý otec a matka do téhle nepřehledné džungle plné nebezpečných přechodů, zpráv o sexuálních predátorech a hrozivých městských legend vstupuje po svém. A v jednu chvíli sebere odvahu, políbí svou ratolest na čelo a zamává jí z okna. Dobrá zpráva je, že existují strategie, jak se na tuhle chvíli připravit. Zvýšit šance, že cesta do školy bude tak veselá a bezpečná, jaká v našich vzpomínkách bývala kdysi. 

Dostanou svobodu dřív

Rodinu Marie vyhnala z Prahy auta. Čtyřicetiletá žena bydlela do letošního roku s partnerem a jejich třemi dětmi blízko centra metropole a pracuje jako komunální politička. Proto také s rozhovorem souhlasí jen pod podmínkou anonymity, nechce prý působit, že utíká před problémem, který by měla v zájmu svých voličů spíše vyřešit. Ale vlastně utíká. S faktem, že v její rušné čtvrti není kličkování mezi auty a tramvajemi příjemné ani bezpečné, zkoušela ze své pozice zastupitelky městské části roky něco udělat. Nepovedlo se jí to. „Možná se mi nakonec podaří jedny kontejnery vytlačit z chodníku na parkovací místo, aby tam šlo aspoň projet kočárkem. Ale ani to není jisté,“ rekapituluje trochu hořce své úsilí. A tak dnes, 1. září, její dvě starší děti (devět a sedm let) nastupují do školy v krajském městě, odkud ona i její partner pocházejí. Do Prahy bude Marie denně dojíždět.