Kvílení astrofyzika

Po průlomovém románu Láska v době globálních klimatických změn (2017), odměněném Magnesií Literou a hojně překládaném, napsal Josef Pánek knihu Jsem jejich bůh (2022), která se nepovedla. Vystavěl ji na vypravěči-vědci, který získá pozici v Bergenu. I v éře internetu jej zaskočí, že tam často prší, Norové jsou uzavření a příroda drsná. Je až obsesivně sebestředný a nezajímavý, takže dočíst jeho ublíženecké litanie si žádá jisté vypětí vůle. Pro nový román Portrét vědce v systému postindustriální společnosti použil Pánek víceméně stejné karty, ale rozdal si je mnohem lépe. 

Vypravěčem je opět vědec, tentokrát astrofyzik, a opět lůzr. Ale sympatický a způsobem vyprávění i zábavný. Při příchodu na prestižní konferenci zjistí, že mu oponenti „zabili“ publikaci, v níž dokazoval existenci intergalaktického oblaku, který by měnil dosavadní předpoklady o fungování vesmíru. Šokovaný neúspěchem se mezi slavné a úspěšné vědce odmítne vmísit a místo konferenčního centra tráví několik dnů poflakováním se po zákoutích Dublinu a dalších irských měst, což doprovází pitím whisky a stěžováním si každému, koho potká. Ať jsou to dělníci či recepční, turistky v baru i na ulici či jeho partnerka v Česku, s níž si občas volá. 

Mluví neustále, po celý román. Když zrovna nemá ke komu, tak k sobě. Často i v rozsahu několika stránek reprodukuje monolog, který na někoho vychrlil. Knihu proto lze číst i jako text pro divadlo jednoho herce. Vypravěčského líčení je tu minimum a vše se valí v toku podroušené, silně hovorové řeči, která však chce pojmenovat podivný stav současné vědy i světa, jenž odmítá poskytnout smysl. Příběh se tak stává metaforou nepřekonatelné samoty a odcizení, tentokrát přitom nikoli přímočarou a doslovnou. 

V záplavě zhrzenosti lze totiž nacházet i promluvy, které naprosto smysl dávají. Bláboly se střídají s trefnými postřehy a čtenář je odměňován esejistickými glosami o tom, jak se systém vědy pod vzletnými slovy o službách lidstvu zkomercionalizoval. Cílem kariéry už není objev či vynález, ale status vědecké celebrity. Odtud pak plyne přísun grantů a z nich se generují výstupy, jež k ničemu nepřispívají, ale přesně odpovídají pravidlům hry. Rozumíme, že mluvčí trpí ublížeností, současně si uvědomujeme, v čem všem má možná pravdu: úspěchem ve vědě je dnes něco zcela jiného, než by mělo být jejím účelem.