Výstava týdne: Lucie Hošková ze země vykopává pohřbenou lidskou vášeň k umělecké tvorbě

Na protáhlém obdélníkovém obraze visí vzhůru nohama torzo androgynního těla, je připevněné na neviditelném bodě kdesi nahoře, kde by měly nohy pokračovat, z těla vidíme ale pouze trup. Je nahý, bezbranný, zranitelný, zároveň z něj vyzařuje neuchopitelná sebejistota. V dolní části plátna tělo v úrovni krku přetíná horizontální šev. Obraz ještě pár centimetrů pokračuje dalším kusem plátna, přišitým kostrbatě hrubým stehem k horní části. Je to mimořádně tichý, a zároveň zneklidňující výjev. Tak jako celá dosavadní tvorba Lucie Hoškové, která se nyní na své teprve druhé samostatné výstavě Jsme jenom dunící kov představuje v žižkovské Hidden Gallery.

Šestadvacetiletá studentka AVU (dříve u Jiřího Petrboka, po jeho odchodu ze školy u Alice Nikitinové) k malování nepoužívá klasické barvy. Nahrazuje je přírodními látkami, hlínou nebo kávou. Plátna často pohřbívá na zahradě u svých rodičů, po čase je exhumuje a při jejich natahování na rámy rozpracovává motivy, které na nich zanechal poločas jejich rozpadu. Umí publikum okamžitě vtáhnout do svého výtvarného světa mezi bděním a sněním, životem a smrtí, křehkostí a hrubostí, aniž by ho potřebovala zahlcovat kvantitou. V Hidden Gallery prezentuje pouze desítku prací. Sálá z nich ale taková energie, až má člověk pocit, že se z pasivního diváka stává aktivním účastníkem uměleckých experimentů, ke kterým bychom u nás (a zvlášť v autorčině věku) jen těžko hledali srovnání. 

Název výstavy si Lucie Hošková vypůjčila z biblického citátu z Prvního listu Korintským, kde apoštol Pavel praví: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.“ Interpretovat se to dá i v čistě výtvarné rovině: autorka hledá a nachází ztracenou lásku k umělecké tvorbě, onu pradávnou lidskou vášeň, která může být až sebezničující, ale jíž se prostě musíme poddat, pokud se chceme alespoň na chvíli dotknout jejího spalujícího žáru. Dvě autorčina nová díla působí jako hmatatelné důkazy právě takového fatálního milostného propojení. Na dvou robustních kovových rámech visí tmavé cáry exhumovaných pláten, které jako by vykopala z nějakého spáleniště. Kontrapunktem k nim jsou dva malé obrazy visící na protější stěně, z jejichž hnilobné plochy vystupují jemné obrysy stébel trávy chvějících se ve větru.