Album týdne: kapelu Deftones poslouchá publikum, které je mladší než její první alba

Nikdy se netěšili takové úctě jako nyní, třicet let po vydání svého debutu Adrenaline. Kapele Deftones se vytrvalost vyplatila. Ale nešlo pouze o vytrvalost. Formace z kalifornského Sacramenta zachránila svoji kariéru tím, že se na konci devadesátých let vymanila ze stereotypní škatulky nu-metalového žánru a začala kombinovat tvrdé riffy s melancholickými emocionálními pasážemi. Koneckonců zatímco kytarista Stephen Carpenter byl fanouškem heavy metalu, zpěvák Chino Moreno měl zase slabost pro The Cure. Mnohé z této žánrové nestability a propletenosti vyplouvá na povrch i na novince, v pořadí už desátém albu Private Music.  

„Trpělivě jsme tu čekali, uzamčení v tomto stavu, hlídali si čas,“ sype ze sebe Chino Moreno v úvodní nabušené skladbě My Mind Is Mountain, která obsahuje vše, co je pro Deftones typické dlouhá léta: od tvrdých riffů přes zpěvné refrény až po taneční rytmy úderných bicích, to vše zabalené do dokonale naleštěné produkce. 

Deník The Los Angeles Times o jejich loňských – prvních postcovidových – koncertech poznamenal, že co se týče tvrdých rockových kapel, Deftones patří mezi největší favority generace Z. Kapele se skutečně podařilo nasbírat publikum, které je mladší než jejich první alba, což je dáno především jejím nekonvenčním přístupem k tomu, jak si definují a vytvářejí intenzitu. Někdy pramení z metalové tvrdosti, někdy tryská z Morenova projevu, jindy se zase ukrývá v textech. Třeba když Moreno v křehké milostné baladě I Think About You All the Time až šeptem pronáší: „Zatímco se potápíme v tvé válečné lodi, tak hraje naše skladba a my jsme mimo, zpíváme si.“     

Pro publikum, které Deftones zná, nepřináší Private Music formálně zas tolik nového. Současně to je ale nahrávka kapely, která je na vrcholu tvůrčích sil. Co jim jde a co funguje, dělají na nedostižné úrovni.  Pavel Turek