Přinesu ti ovoce a zase půjdu. Jednoduchý recept na pěstování vztahů v hektické době

Ten scénář je vám možná povědomý. Snažíte se se svou dlouholetou kamarádkou nebo kamarádem domluvit na setkání. Už týdny jste se neviděli, jen si vyměnili pár stručných zpráv nebo vtipných videí. Hledáte termín, který by vyhovoval oběma, ale váš protějšek má volno přesně jen ve dny, kdy máte jiné plány nebo povinnosti.

Nakonec to víc než kamarádské setkání připomíná pracovní schůzku – nejen složitým hledáním termínu zapsaným v Google kalendáři, ale i formátem. Nad kávou, večeří nebo pivem si navzájem sdělíte nejdůležitější události posledních týdnů, zavzpomínáte na společné zážitky z dob, kdy jste na sebe měli čas, a pak už je čas jít domů. Možná vás před rozloučením napadne vyrazit příště společně na výlet nebo na kolo, ale oba víte, že k tomu nakonec nedojde.

Instituce přátelství v dnešní době čelí ohrožení. Pokud nemáme zůstat sami, je potřeba o něm uvažovat jinak. A jednou z možností je začít s kamarády podnikat malá dobrodružství - místo čekání na ta velká. 

Dvě rande, na která nemáte čas

Jednatřicetiletá Anna Bangoura je vytížená mladá žena. Hraje v různých divadelních projektech, moderuje v regionálním studiu České televize i na volné noze. Má partnerský vztah, snaží se žít zdravě a sportovat. V nabitém programu si jen těžko hledá čas na schůzky s přáteli. S jednou ze svých kamarádek hereček proto zvolila alternativní přístup.

Místo, aby obtížně plánovaly svá setkání jako speciální příležitost, protnuly svůj program v aktivitě, která už v něm místo měla. Jednou týdně chodí společně do posilovny. Vidí se tak mnohem častěji, při cvičení stihnou probrat všechny novinky, a zároveň budují něco společného. „Jinak bychom se vlastně moc nepotkávaly, jen jednou měsíčně v divadle na představení. Takhle spojíme naši zdravou rutinu se socializací,“ pochvaluje si.  

Anna se svým přístupem snaží řešit situaci, jakou naši předci neznali. Zatímco kdysi fungovala přátelství přirozeně v rámci místní komunity, dnes je udržování těchto blízkých vztahů mnohem obtížnější. Proměna začala už v druhé polovině 19. století s rostoucí urbanizací a výrazně zesílila po druhé světové válce (v Česku zejména po roce 1989). S narůstajícím důrazem na výkon a individualismus se přátelství začala chápat spíše jako volnočasová aktivita než jako přirozená a každodenní součást života.  

Před nástupem průmyslové revoluce si navíc člověk hledal přátele především v místě, kde žil. Dnes je běžné, že se několikrát za život přestěhuje a síť kamarádů si buduje v podstatě od nuly, zatímco stará přátelství pomalu blednou. Častěji také střídáme zaměstnání, a tak je i na pracovištích vznik dlouholetých přátelství méně obvyklý. Mizí vícegenerační domácnosti a na ně navázaná širší rodina a rodinní přátele. Společnost navíc upřednostňuje individualismus a osamělý seberozvoj, přičemž pocit blízkosti čím dál lépe simulují technologie.  

„Navazování a udržování přátelství je tím těžší, čím více se rozpadají přirozené komunity,“ shrnuje psychoterapeutka Lenka Suchá, která téma rozpadu starých přátelství a problému navazovat nová často řeší ve své terapeutické praxi. A má i vlastní zkušenost s tím, jak těžké může být se v dospělosti s někým sblížit. „Před pár lety jsem se potkala s jednou paní a ukázalo se, že si rozumíme a mohly bychom se kamarádit. Ale bylo docela obtížné říct si, že půjdeme na kafe. Není to tak samozřejmé, jako když se chcete seznámit s možným partnerem, protože nám k tomu chybějí zažité rituály,“ vysvětluje.  

Zatímco v minulosti příležitosti k setkávání s přáteli vznikaly mnohem více organicky, dnes pěstování blízkých vztahů vyžaduje úsilí, na něž často nezbývá čas ani energie. Někdy se mu říká dokonce „friendship work“, tedy něco jako práce na přátelství. Na tento vývoj upozorňuje i Anna Goldfarb, americká novinářka a autorka knihy Modern Friendship (Moderní přátelství). „V dnešní době máme přátele, mezi nimiž jsme jedinou spojnicí my sami. Jeden je z bývalé práce, druhý z té současné a navzájem se neznají,“ popsala obvyklé úskalí pěstování vztahů v časopisu The Atlantic. „Pokud chcete vidět oba, budete muset jít hned na dvě rande, na které ani nemáte čas.“ 

Samo se to neudělá

Studie ukazují, že blízkých přátel sice máme od sedmdesátých let stále podobně – v průměru čtyři až pět – ale cítíme se na ně méně emočně napojení a věnujeme jim během týdne méně času. Jak z toho ven? Jedno řešení se nabízí. Místo plánování víkendu v Beskydech, na který možná vůbec nedojde, můžeme své přátele zapojit do běžného života – přizvat je k aktivitám, jaké bychom museli udělat tak či tak. Může to být nákup potravin, venčení psa, cesta s dětmi na kroužek nebo společný home office. 

Další kreativní nápad, jak spojit příjemné s užitečným, uvádí herečka Anna Bangoura. „S jednou z mých nejlepších kamarádek se snažíme setkání propojovat nejen s aktivitami, které nás baví, ale i s těmi, které je potřeba udělat. Když například musí dojít na poštu, jdu s ní, a než přijde na řadu, tak si u toho povídáme,” říká. 

Anna Goldfrab, která moderní vztahy zkoumá ve své práci, doporučuje také pěstovat kulturu vzájemné výpomoci. Tím se obloukem vracíme k tomu, co přátelství znamenalo dříve – praktickou součást běžného života. „Pokud se chcete potkat s rodiči malých dětí, netahejte je do půl hodiny vzdáleného baru. Navrhněte, že jim přinesete čerstvé ovoce a na dvacet minut pokecáte. S přáteli se prostě potřebujeme vídat a je důležité, aby brali v potaz všechny naše role,“ řekla expertka pro zmiňovaný článek v časopise The Atlantic.  

Udržovat přátelství všedními aktivitami může být kvůli společenským nerovnostem snazší pro ženy než pro muže. Na nich totiž zpravidla leží více každodenních povinností a pochůzek, do nichž své blízké mohou zapojit. Řada studií potvrzuje, že ženy obecně navazují bližší, hlubší přátelství, což lze zčásti vysvětlit přežívajícím stereotypem přípustných emocí u jednotlivých pohlaví. Ženská přátelství už v sobě často mají prvky intimity a péče, a tak může být snazší kamarádku zahrnout do svého běžného fungování.

Muži spolu oproti tomu méně často probírají osobní záležitosti a častěji se přátelí na základě společných aktivit. „Fungovat ve vztazích znamená umět se otevřít, což s sebou nese jistou míru zranitelnosti. Muži mohou nevědomky podléhat stereotypu, že dávat najevo emoce je zženštilé,“ myslí si psychoterapeutka Lenka Suchá. I když jsou dnešní muži zpravidla otevřenější než jejich otcové, staré kulturní kódy stále působí. Psychoterapeutka zmiňuje také fenomén ženských přátelství, která vznikají třeba tím, že matky společně doprovázejí děti na kroužek, což otcové stále ještě podnikají méně často.

Limitem těchto „všedních přátelství“ je nutnost žít poblíž, což se člověku obvykle poštěstí s jednou nebo dvěma blízkými osobami. A odborníci doporučují s nimi své záměry, jak se vídat, otevřeně probrat. „Pokud chceme vztah udržovat, musíme o něm mluvit. Máme tendenci brát přátelství na lehkou váhu a počítáme s tím, že se to udělá nějak samo. Jenže ono neudělá. Najednou můžeme zjistit, že jsme sami a s někým blízkým už si nemáme co říct,“ varuje psychoterapeutka Suchá. 

Další možnou komplikací je to, že i některé z aktivit, jež bychom mohli dělat společně s kamarádem či kamarádkou, se přesouvají do virtuálního prostoru. Společný nákup v supermarketu je sice dobrý způsob, jak spojit příjemné s užitečným, ale objednat si potraviny domů přes donáškovou službu šetří drahocenný čas. Lenka Suchá vnímá v postcovidových letech sílící nechuť setkávat se tváří v tvář. „Mám pocit, že zvlášť u nesmělých lidí se v tomto období posílily problémy s komunikací, jako by v tom ztratili otužilost,“ líčí zkušenosti svých klientů. 

Přesto všechno má smysl zkusit přátele zapojit do všedních dobrodružství, místo čekání na ta velká, která nemusejí nikdy přijít. Mezilidské vztahy totiž zajišťují stabilitu. „Pokud budeme stavět jen na partnerském vztahu, je to vratká základna,“ říká Suchá. S věkem člověk přirozeně přichází o blízké rodinné příslušníky. I proto je prozíravé si svou základnu přátel pěstovat, jakkoli to může být v současném systému těžké. „Přátelé nás mnohdy provázejí životem déle než partner,“ shrnuje Lenka Suchá. „Zajišťují nám pocit kontinuity, identity, toho, že někam patříme. A to není málo.“