Románový příběh své rodiny jsem objevila až v archivu

Právě vyšla česky vaše kniha Rozpolcená doba, rozptýlené životy za druhé světové války a studeného míru popisující příběh vaší rodiny v kontextu světových dějin. Historik Jiří Suk v předmluvě píše, že jste knihu „musela napsat“. Proč musela?

Nejde o moje tvrzení, ale o názor Jiřího Suka, kterého si mimochodem jako historika velmi vážím. Když jsem jeho předmluvu pak četla znovu, tak jsem si uvědomila, že na tom něco je. Přitom u mě ta potřeba vyvstala, když jsem si přečetla nekrolog své matky v britském The Guardian v roce 2013, který napsala mámina kolegyně a přítelkyně Zuzana Slobodová. Nebýt toho nekrologu, nikdy by mě nenapadlo psát o vlastní rodině. 

Jak je ale možné, že vás to nenapadlo dřív? Jste přece profesí antropoložka a historička – a narodíte se do rodiny s takto bohatým a dramatickým osudem. Vaše maminka Ruth uprchla se svým otcem měsíc po nacistické okupaci do Velké Británie, kde následně sloužila v tajné misi RAF. Váš tatínek Kurt utíkal s dalšími Židy na nákladní lodi po Dunaji, nakonec se dostal až do Palestiny, ale zbytek války strávil na jihu Polska jako válečný zajatec v německém táboře. Druhý manžel vaší matky byl významný televizní novinář šedesátých let, který pořídil rozhovor s Che Guevarou i Fidelem Castrem a následně kvůli své podpoře pražského jara a nepovolenému vysílání po srpnové okupaci sloužil jako předloha jedné z postav propagandistického seriálu Třicet případů majora Zemana a dalších normalizačních „děl“. Po emigraci pak oba pracovali v redakci exilového časopisu Listy. Vždyť je to jako z románu.

Jenže já jsem ten románový příběh neznala. Objevila jsem ho až díky vlastnímu mnoholetému bádání a zkoumání. A v tom je zároveň krása psaní o historii, která mě poháněla i u mých ostatních knih. Objevujete nové příběhy, nový svět – a tady to byl navíc příběh mé vlastní rodiny.