Jsme tým Amerika. Ale nevíme, jestli by nás osvobodila i dnes  

Mezi venkovskými domky a kvetoucími zahradami se rozléhá řev motorů. Na širokém asfaltovém plácku stojí v řadě za sebou třicet nastartovaných vojenských džípů. V otevřených kabinách pečlivě udržovaných veteránů sedí muži a ženy oblečení v amerických uniformách z druhé světové války. Je první květnový den dopoledne a do jihočeské vesnice Lnáře právě dorazil Klub Třetí armády.

Nadšenci do vojenské historie každý rok objíždějí vesnice jižních a západních Čech kvůli připomínce, že tuhle část republiky v roce 1945 osvobodili Američané. Jde hlavně o koníčka, k Americe ale zároveň většina členů klubu přirozeně tíhne. Tady ve Lnářích dnes mají sraz a následující čtyři dny pojedou několik set kilometrů společně jarní krajinou až do Plzně, kde se připojí k dalším podobným klubům na velké vzpomínkové akci. 

Tahle spanilá jízda po jihozápadních Čechách má více než třicetiletou tradici, letošní ročník je ale speciální. Od konce války uplyne přesně 80 let – a členové klubu se těší na mimořádné přivítání na náměstích vesnic a měst, jimiž budou projíždět. Kulaté výročí se zároveň odehrává v nebývale dramatické době: v Evropě znovu zuří válka a agresor, Putinovo Rusko, se netají touhou obnovit své někdejší impérium, jehož součástí bylo i Česko. Spojené státy, které ještě nedávno platily za spolehlivého garanta zdejší bezpečnosti, se po nástupu Donalda Trumpa ke svým evropským spojencům staví odtažitě a není vůbec jisté, zda by jim dnes v případě nouze znovu přispěchaly na pomoc. Co si o dnešní Americe myslí lidé, kteří vlajku s pruhy a hvězdami považují za symbol svobody? 

Odcházejí a přicházejí

V jednom z nastartovaných džípů sedí Jiří Bozděch, ramenatý muž na prahu osmdesátky, který se květnových jízd účastní už 33 let. Původním povoláním stavební technik pochází z Prahy a k akci, která vznikla po listopadu 1989, ho kdysi přivedl kamarád. Zatímco dnes má celá čtyřdenní jízda pevně daný itinerář domluvený s obcemi, na začátku devadesátých let šlo o ryze spontánní akci. „Bylo to nové, lidi do toho byli nadšení a postupně jich přibývalo. Tenkrát jsme vezli i Havlíka,“ vzpomíná Bozděch na setkání s prvním porevolučním prezidentem. 

Členství v klubu pro Bozděcha není ani tak vyjádřením politického postoje, jako spíše zálibou v armádní výstroji a technice. K Americe měl ale prý vždy kladný vztah. Popisuje, jak ještě za minulého režimu doma ladili zakázaný Hlas Ameriky, s kamarády chodili trampovat a poslouchali rokenrol. Na otázku, jaké emoce v něm dnes vyvolává pohled na americkou vlajku, krčí rameny. „Dobrý, v pohodě. Akorát jsou problémy s Trumpíkem. Je nevyzpytatelný a to, jak se skamarádil s Putinem, je neštěstí. To se ale snad už mění. Uvidíme, jak to dopadne,“ říká s ohledem na vývoj posledních dnů.