Výstava týdne: Jako by do Bolfa a Váchala někdo vložil stejnou černou kočku

„Myslíte, že naše práce spolu můžou nějak koexistovat?“ ptá se čtyřiapadesátiletý malíř Josef Bolf šestapadesát let mrtvého umělce Josefa Váchala a ten mu na to v jejich záhrobním rozhovoru odpovídá: „Mluví, křičí, někdy se i smějí. Vy šeptáte melancholii, já vyřvávám grotesku. Dohromady to zní jako kostelní varhany, do kterých někdo schoval kočku.“ Imaginární dialog vznikl u příležitosti výstavy Josef Bolf / Josef Váchal – Budoucí minulost, kterou pro Museum Kampa připravila kurátorka Sandra Baborovská. Brzy ho najdete v chystaném katalogu, který završí projekt, jejž by bylo v aktuální pestré nabídce domácích výstav opravdu škoda minout.

Dávat k sobě díla dvou autorů, kteří se nikdy nemohli osobně potkat a tvořili nezávisle na sobě v naprosto rozdílné kulturní i společenské situaci, může na první pohled působit poněkud násilně. Omyl. Baborovská jejich pevné pojítko našla v citlivosti „k temným vizím lidského nevědomí“, jež Váchal komentoval skrz noření se do okultismu a Bolf introspektivním ohledáváním svých snů a mentálními návraty k vyrůstání na sídlišti. Jeden z těchto návratů tvoří sugestivní úvod expozice. Najdeme v něm virtuální projekci, kterou Bolf před deseti lety vytvořil spolu s o generaci mladším Vojtěchem Radakulanem: nasazené brýle nás přenesou do kulis Bolfových postapokalyptických obrazů, které v úvodní místnosti visí všude kolem, jimiž se však dá najednou volně procházet. „Míjíš nadchody a připadáš si, jako bys lezl po rozpadlé hračce nějakého obra, který ji už dávno odhodil,“ zní nám k tomu do uší.

Pro tuto příležitost zatemněný průchozí tunel do další místnosti nás pak přivádí k samotné konfrontaci Bolfa s Váchalem. Architekt Zbyněk Baladrán pro ni vytvořil speciální trojúhelníkovou vitrínu se skicáky, deníky a drobnými díly uvádějícími návštěvníky do jejich uchvacujících uměleckých a myšlenkových světů. Je tu i spiritistický stůl s Váchalovými autorskými vykládacími kartami, medijní kresby zapůjčené z Městského muzea v Nové Pace, vše obkružují Bolfova starší i zbrusu nová plátna, která Baladrán zavěsil do prostoru na ocelové konstrukce. Ve velkých formátech Bolf navazuje na drobné práce, které loni představil na výstavě Melancholie vnějších mezí v Centru současného umění DOX. O jeho aktuální mimořádné přitažlivosti pro sběratele mimochodem hovoří fakt, že drtivá většina pláten ještě vonících novotou je zapůjčená ze soukromých sbírek.

Finále expozice v podobě Bolfem pomalované zdi, na které přes monumentální výjev s chlapcem propadajícím se skrz sídliště do vesmírného víru visí Váchalovy obrazy a grafiky (včetně geniálního dřevorytu Úsměvy mrtvých), je už trochu nadbytečné. Výstava by skvěle fungovala i bez něj. Dokládá, že originální kurátorský experiment nemusí působit jen vizuálně atraktivně, ale také jako inspirativní ponor do světa dvou autorů, kteří se sice nikdy neviděli, ale jako by do obou někdo vložil stejnou černou kočku.