Jak helsinský akt změnil můj život

Pamatuji si přesně, co jsem dělal ráno 21. srpna 1968, kdy do Československa vtrhly ruské tanky. Bylo mi jedenáct let a z kopce na chatě, kde jsem s rodiči trávil léto, jsem pozoroval kolonu tanků v údolí a poprvé viděl svého otce plakat.

Pamatuji si přesně, co jsem dělal 17. listopadu 1989, kdy policisté zbili studenty v Praze a začal se hroutit komunistický režim. Byl jsem na setkání zakázaných spisovatelů, a když jsme slyšeli v rádiu Svobodná Evropa, co se stalo v Praze, sedli jsme do aut a vraceli se domů do Bratislavy, protože jsme věděli, že se pohnuly dějiny.

Ale co jsem dělal 1. srpna v roce 1975, kdy lídři komunistických režimů a západních demokracií podepsali v Helsinkách deklaraci o bezpečnosti a spolupráci? Byla to událost, která měla přímý vliv na budoucí rozpad sovětského impéria, ale v mé paměti zůstala jen mlhavá vzpomínka na palcové titulky v komunistickém tisku.

Ten slavil tento dokument jako velké vítězství sovětské diplomacie. To mi stačilo, abych události nevěnoval pozornost. Při rekonstrukci svých vzpomínek jsem vypočítal, že jsem ten den strávil se svým bratrem na toulkách po slovenských horách.