Dnes si, milé děti, probereme názory viceprezidenta J. D. Vance

Třiadvacet chlapců a dívek ve věku kolem sedmnácti let sedí ve školních lavicích s pohledy upřenými do mobilů. Vyplňují on-line dotazník, v němž zaškrtávají odpovědi vyjadřující jejich postoje. Na konci se dozvědí, jak se umístili na politické mapě – tedy zda jsou konzervativní, liberální, pravicoví, nebo spíše doleva. Jsme na ostravském gymnáziu Hladnov, kde právě probíhá hodina základů společenských věd, zkráceně ZSV, a protože se blíží parlamentní volby, učitelka Irena Eibenová se rozhodla nechat žáky 2.C přemýšlet o své politické orientaci. Aby se při vyplňování mohli rozhodnout, co si myslí o složitých pojmech jako libertariánství či protekcionismus, mohou využít papíry s nápovědou, které Eibenová vytvořila s pomocí umělé inteligence. Případně se obrátit na učitelku či na mě, který jako novinář výuce přihlížím. 

Jedna dívka váhá u otázky, zda by měl volný obchod pomáhat korporacím nebo spíše lidem, ale než jí stihnu poradit, předběhne mě její spolužák Janis, který má jasno: „Když pomůže korporacím, tak přece pomůže i lidem, ne?“ Jiný student řeší dilema, zda by měl stát lidem s vážným dědičným postižením zakazovat reprodukci. „Pro stát jsou ti lidé zátěží. Ale zase nechci působit jako psychopat. Je těžké mít na to silný názor,“ přemýšlí Alex. Až na zmíněného Janise všem nakonec vyjde, že jsou levicoví liberálové. Někteří jsou překvapení, protože se viděli víc napravo. Pak už zazvoní a lekce je u konce.

 „Vždycky většině vyjdou levičáci,“ usmívá se učitelka Eibenová. „Asi proto, že neznají protiargument, že státní výdaje se musí z něčeho zaplatit.“ Tmavovlasá, energická čtyřicátnice patří mezi aktivní pedagogy, kteří se zajímají o politiku a veřejné dění a aktuální témata se snaží zapojovat i do výuky. Při loňských amerických volbách s žáky například sledovala sčítání hlasů, letos na jaře pro ně zase v atmosféře všeobecných obav z možného rozpadu NATO připravila hodinu věnovanou tématu obranyschopnosti Česka.

Eibenová je totiž přesvědčená, že právě v základech společenských věd by se takové věci měly rozebírat. „Chci žáky vybavit občanskou gramotností, aby se lépe vyznali v současném světě, který je stále komplikovanější,“ vysvětluje. Naráží však na to, že z pohledu systému je předmět tradičně nazývaný „občanka“ spíše druhořadý.

„Češtinu mají studenti čtyřikrát týdně a nutíme je zapamatovat si, kdo to byli ruchovci. Zato společenské vědy mají jednou a není divu, že pak nevědí, k čemu je Senát,“ povzdechne si pedagožka. Rezignovat ale nehodlá. Spolu s dalšími podobně naladěnými učiteli občanky napříč republikou se naopak snaží situaci zlepšit. 

Lekce pro současnost

Základy společenských věd alias občanská nauka se k probírání aktuálního dění zdají být jako stvořené: spojují politologii, ekonomii, právo či filozofii, tedy vědy určené k pochopení toho, jak společnost funguje. Jenže učitel, který chce svým žákům nebo studentům nabídnout vhled do čerstvých událostí, narazí na problém: k nástupu Trumpa, válce na Ukrajině či k uprchlické krizi logicky neexistují výukové materiály s modelovými lekcemi. V dostupných učebnicích ZSV najdou stručné dějiny filozofie nebo suchý popis fungování parlamentu, ty se ale k vysvětlování dnešních problémů příliš nehodí. „Z vysoké školy jsem si pro výuku tohoto předmětu odnesla strašně málo. Tam se člověk naučí základy politologie nebo filozofie, ale jak je vyučovat, se moc nedozví,“ říká Eibenová, která učí také francouzštinu a mediální výchovu. 

Pedagogové, kteří v ZSV nebo občanské nauce chtějí popisovat současnost, musejí tedy improvizovat, což vyžaduje velké nasazení a spoustu času na přípravu lekcí. Vedle chybějících osnov ale narážejí i na to, že jde stále o relativně mladý předmět, jehož pojetí se napříč vzdělávacími institucemi velmi liší. Některé školy ho považují za hodinu, kterou jde obětovat k dohánění restů z jiných předmětů či k probírání praktických věcí ve třídě. Jiné, jako zmíněné ostravské gymnázium, mu dávají ve výuce větší důležitost, ale malý prostor. „Čtyřicet pět minut týdně je strašně málo,“ opakuje svou hlavní výhradu Eibenová. 

Ostravská učitelka se postavení předmětu snaží zlepšit. V roce 2014 spolu s podobně naladěnými kolegy z celého Česka založila Asociaci učitelů občanské výchovy a společenských věd, zkráceně Občankáře. Jejím cílem je dát předmětu větší prestiž a úroveň, vytvořit platformu, kde by mohli učitelé sdílet zkušenosti, a také propojit výuku s aktuálním děním. Za jedenáct let fungování projekt sice revoluci nezpůsobil, přinesl ale něco, co lidem jako Eibenová dlouhodobě chybělo. Učitelé ZSV či občanky na středních i základních školách dnes na společný web Obcankari.cz nahrávají připravené lekce k aktuálním tématům a jejich kolegové je mohou následně využít. Za deset let se jich tu shromáždilo několik stovek, počet stažení se u většiny pohybuje v řádech tisíců. Některé jsou více nadčasové, jiné vysoce aktuální. 

Letos v únoru tu přibyla například lekce přímo reagující na výroky nového amerického viceprezidenta J. D. Vance, podle něhož Evropa omezováním ultrapravicových stran a hnutí brání svobodě slova. Žáci se v ní seznámí s obrázky skutečných předvolebních billboardů či letáků českých extremistických stran a analyzují jejich obsah. Nechybí tu otevřeně rasistický plakát SPD varující před černošskými chirurgy z dovozu, za který policie stíhá předsedu strany Tomia Okamuru. Účelem lekce je zkoumat, jestli extremistické strany neohrožují fungování demokracie v Evropě, a nedává tedy smysl je omezovat navzdory tomu, co si myslí J. D. Vance. 

„Snažila jsem se žáky přimět k zamyšlení nad tím, že co jedna kultura může považovat za cenzuru, jiná může považovat za svoji obranu, protože má odlišnou historickou zkušenost, která Američany možná teprve čeká,“ říká autorka lekce Tereza Vodičková, pražská učitelka z gymnázia Evolution. Žáci podle ní během lekce často intuitivně cítili, že některé billboardy jsou „za hranou“, měli ale problém vyargumentovat, proč to tak je. Zároveň se bavili o tom, jak má společnost na takovou reklamu reagovat. „Říkali, že pokud zůstane nepotrestaná, měli by lidé proti ní aspoň hlasitě protestovat,“ vypráví Vodičková. 

Pražská učitelka je jednou z aktivních tvůrkyň lekcí – stála u zrodu Občankářů a dnes jim předsedá. „Když jsem před dvanácti lety opouštěla peďák, věděla jsem, že nechci děti ubíjet pojmy, ale víc se zaměřovat na současnost. Na to, jak to dělat, jsem ale vyzbrojená nebyla,“ vzpomíná. Na školách podle ní už tehdy působili průkopníci aktuální občanské nauky ze starší generace, chyběla ale metodika, kterou by mohl použít každý. Po nástupu za katedru si vypomáhala dokumentárními filmy, které nabízel projekt Jeden svět na školách, nebo materiály od Paměti národa a dalších neziskovek, ty však zdaleka nepokryly všechna témata. Nápad na založení Občankářů se zrodil na setkání učitelů, které zorganizovalo Centrum občanského vzdělávání, odborný institut působící tehdy při brněnské Masarykově univerzitě. 

Zrod spolku inspirovali učitelé dějepisu, kterým už tehdy pomáhal obdobný projekt. Na web Moderní dějiny nahrávali aktivní učitelé ke sdílení podkladové materiály zaměřené na novodobou historii. „Jim se povedlo posunout výuku dějin od memorování letopočtů k vyprávění příběhů. Jejich know-how nám velmi pomohlo,“ vzpomíná Vodičková. 

Občankáři se kromě sdílení lekcí na webu také pravidelně scházejí. Na těchto schůzkách postupně vznikla metodika, jak lekce vlastně připravovat. Obvyklý postup je vybrat si téma a k němu pak vytvořit jakýsi balíček, který zahrnuje praktické pomůcky pro výuku, tedy texty, obrázky a úkoly. Součástí bývá i názor odborníka z praxe, ideálně ve formě video- nebo audiorozhovoru. Asociace občankářů má k expertům snadný přístup třeba díky nastavené spolupráci s Akademií věd nebo s Asociací pro mezinárodní otázky.

„Lekce musejí být jednoduché, protože když je budou učitelé muset složitě studovat, tak je nepoužijí,“ říká Vodičková. Aktivních tvůrců má dnes web Občankáři několik stovek a registrovaných uživatelů několik tisíc. Asociace nesleduje, zda lekce využívají převážně elitní gymnázia, anebo i odborné školy, kde to humanitní vědy obecně mají těžší. „Na naši letní školu ale jezdí také tři pedagogové z učňáku, jichž si také velmi vážíme,“ říká předsedkyně.

 Zbrojení podle 2.C

 Ostravská učitelka Irena Eibenová na projektu nejvíce vyzdvihuje právě možnost sdílení. Vědomí, že její pracně vytvořená lekce pomůže dalším stovkám učitelů, ji motivuje věnovat přípravě spoustu hodin času. „Kdybych věděla, že to dělám jen pro sebe, tak by mi to za to často nestálo, protože některé lekce jde použít pouze jednou,“ říká. Jako příklad zmiňuje hodinu věnovanou uprchlické krizi na polsko-běloruské hranici. 

Jednou z nedávných lekcí, které vytvořila spontánně na základě aktuálního dění, byla hodina s názvem Velké oči věnovaná tématu obranyschopnosti Česka. V rámci hodiny žáci studovali Washingtonskou dohodu, zakládající dokument NATO, podle jehož pátého článku mají v případě napadení jednoho z členů ostatní přijít na pomoc. Pročetli si nedávné titulky zpravodajských serverů, které varují před možným vystoupením USA z NATO, a následně pak diskutovali o tom, co by mělo Česko dělat pro zvýšení své obranyschopnosti. Uvažovali také, zda by byli ochotni svou zemi v případě napadení bránit, a na závěr hodiny si společně poslechli podcastový rozhovor s bezpečnostním analytikem Vojtěchem Bahenským z Fakulty sociálních věd UK. 

„Cílem bylo děcka upozornit, že tahle země nebyla od druhé světové války nikdy ohroženější,“ říká Eibenová. A vzpomíná na vzrušenou atmosféru, která v únoru a březnu, kdy se mluvilo o konci NATO, panovala mezi kolegy. „Máme společný kanál na WhatsAppu, kde si povídáme. A jeden kolega mi tam říkal – o tomhle musíš učit,“ popisuje Eibenová náladu, v níž lekce vznikla. Co si z ní ale odnesli studenti z 2.C? 

„Vzpomínám si, že jsme hledali pravidla fungování NATO,“ říká Lukáš sedící v první lavici. „Došli jsme k tomu, že Evropa má obranyschopnost malou, protože spoustu let spoléhala na to, že se o naši bezpečnost postarají USA,“ přidává se Pavlína. Někteří studenti ve třídě zmiňují, že se zúčastnili také nepovinného sledování výsledků amerických voleb, které Eibenová zorganizovala pro zájemce z celé školy. Většina studentů ve třídě prý v tehdejším klání podporovala Kamalu Harris, pouze jedna dívka přiznává, že fandila Trumpovi. „Nelíbí se mi jeho potratová politika, ale celkově si myslím, že je schopnější, víc se vyzná,“ říká Lilien. Také mezi podporovateli Harris však zazní názor, že Trump je pro Evropu vlastně přínosem, protože ji přinutí starat se víc o svoji obranu. 

Na dotaz, zda se děti obávají válečného konfliktu, třída nemá jasný názor. Část přítomných se války vůbec neobává. „Asi je to tím, že se o to nezajímáme, a tak o tom moc nevíme,“ připouští jedna z dívek, kterou nechává budoucnost v klidu. Druhá, větší část třídy ale obavy cítí. Co by podle studentů mělo Česko dělat, aby svou bezpečnost zvýšilo? Mělo by teď například více zbrojit, jak plánuje vláda? 

„Chudším zemím, jako jsme my, to zničí ekonomiku a lidi se budou mít o dost hůř. Zbrojit by měly spíš bohatší země jako Německo nebo Francie,“ míní Lukáš. Pavlína, aktivní dívka, která se často hlásí, s ním ale nesouhlasí. Je přesvědčená, že Česko nemá dost velkou populaci, aby postavilo početnou armádu, má ale výkonné zbrojovky, a tak by mělo spoléhat na výrobu zbraní. „Menší státy můžou vyrábět zbraně a prodávat je ostatním,“ soudí. 

V jedné věci se ale třída shoduje. Když na závěr setkání položím dotaz, zda by měly mít základy společenských věd více hodin i na úkor jiných předmětů, zvedne se většina rukou, ačkoli jejich občankářka právě není ve třídě. „Víc se dozvíme o současném dění,“ shrnuje důvody nejaktivnější Pavlína. „A můžeme si na ně udělat vlastní názor.“