Bohemian Rhapsody je jízda po emocionální horské dráze

Vzpírá se všem pravidlům a vůbec nedává smysl, že zrovna tahle píseň je tak populární. Sloky se tu nestřídají, refrén chybí úplně. Stopáží se blíží šesti minutám, což by mělo rozhlasové posluchačstvo odpuzovat, a ještě tu uprostřed číhá kýčovitě extravagantní operní pasáž, která v pop-songu absolutně nemá co dělat. Teoreticky je Bohemian Rhapsody nonsens, ve skutečnosti jde o nezničitelný hit, který obsadil první příčku britské hitparády v letech 1975 i 1991 a nyní – v době padesátého výročí svého vzniku – se jedná o nejstreamovanější skladbu vydanou ve 20. století.

Na YouTube má už skoro dvě miliardy přehrání, na Spotify nebezpečně atakuje hranici tří miliard poslechů a nechává za sebou Smells Like Teen Spirit od Nirvany i Wonderwall od Oasis. Nehledě na to, že hojně boduje i na karaoke večírcích, kde zpívající v jejím podání nevyhnutelně, ale o to radostněji selhávají. Poslouchat nebo zpívat Bohemian Rhapsody totiž znamená vydat se na jízdu po emocionální horské dráze, při níž se křehkost a beznaděj střídá s euforií, vzdorem i usmířením. To může být jedním z důvodů její neutuchající obliby.    

V řeči současných čísel je Bohemian Rhapsody s přehledem nejznámější skladbou rockové éry, ačkoli toho s čistě rockovou hudbou nemá zase tak moc společného. Je to půvabně divná píseň, na které není nic typické: od rychlých hudebních střihů až po text, o jehož významech se lze přít donekonečna. Ve své neuchopitelnosti to je křehká miniopera i bombastický megapop. Když ji člověk slyší poprvé, uhrane ho nepředvídatelností toho, kam se ubírá. A když už ji zná dobře, nepřestává se na ty zvraty těšit.

Tady nastoupí opera