Pavel dělá dobře, že nefilozofuje. Našel si běžnější formu vyjadřování, kterou teď země potřebuje

Žádný metr na to neexistuje, přesto pokud by mělo Česko vybrat svůj nejvýznamnější státní svátek, zřejmě by ukázalo na datum spojené se vznikem republiky a hrdé demokratické tradice, z níž čerpal odpor proti nacismu za války i vzpoura proti komunismu v roce 1989. Oslavy osmadvacátého října nedoprovází euforická nálada, jako tomu bývá u výročí sametové revoluce, mají ale důstojnou formu v podobě vzdání holdu hrdinům a vrcholí do poslední chvíle utajeným seznamem výjimečných českých talentů a výkonů vybraných k prezidentskému ocenění.

Stejně jako každé oslavy založení státu i svátek spojený s osmadvacátým říjnem stárne a čelí strnulosti. Tomu se dá čelit jediným způsobem – spojením oslav minulosti s tématy dneška. Pokud se spolku Díky, že můžem!, jenž každoročně organizuje oslavy 17. listopadu, povedlo dát dohromady velmi povedený mix vzpomínání, lidové veselice a poučení vztaženého k aktuálním problémům, neměli bychom hledat způsob, jak během oslav 28. října víc zpřítomnit i Masarykův příběh?

Není to nutné, pokud funguje poměrně spolehlivý prostředek proti zmíněné strnulosti oslav vzniku republiky v podobě projevu prezidenta, který má potenciál vrátit účastníky oslav velmi přirozenou formou do dneška a připomenout jim věci, na které ve všedním provozu není čas ani trpělivost. 

Čeští prezidenti téhle možnosti využívají a ve výročních projevech vytvořili tradici, kde si každá hlava státu hledá svůj vlastní otisk, který se stal neformální součástí budování české státnosti a ani po letech se na něj nezapomíná. Víme tedy, jak nás utvářely filozoficko-moralistní promluvy Václava Havla, Klausův pragmatismus, tehdy ještě apelující na spolupráci s EU a táhnutí „za jeden provaz“, nebo Zemanova zvláštní obliba v podněcování nenávisti.