0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Komentáře19. 8. 20164 minuty

Nejvíc se o nás policie dozví z toho, co sami prozradíme

Počet odposlechů klesá, ale informací o našich životech je víc

Podle čerstvé statistiky se počet schválených a nasazených odposlechů snížil v Česku ze sedmi a půl tisíce v roce 2014 na necelých sedm tisíc v roce 2015. Tak jo. Oproti roku 2009 se ale zvýšil o dva a půl tisíce napíchnutých telefonů, oproti půlce minulé dekády klesl o dva a půl tisíce. Dá se z těchto čísel vůbec něco vyčíst? Moc ne, problém narušení našich elektronických komunikací se posunul dost jinam.

Policie samozřejmě může odposlouchávat jen při vyšetřování závažných zločinů. Podle neoficiálních čísel představuje vyšetřování jednoho takového gangsterského nebo třeba defraudačního případu nasazení odposlechu na deset až patnáct čísel, jsou ale i případy, v němž je odposlechnuta třeba stovka telefonů, protože jeden podezřelý použije třeba během půl roku třicet různých přístrojů nebo sim karet.  Policie nasazuje odposlech ročně průměrně ve třech stovkách případů – to je kvalifikovaný odhad odborníka, nikoli oficiální číslo, to neexistuje.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Z tohoto pohledu nám od policie a dalších institucí, které mohou odposlechy používat, nic moc nehrozí. Policie tvrdí, že pouze každý desátý odposlech je neefektivní, neodhalí zločin, a je tudíž vlastně nasazen na nevinného člověka. Pak má policie povinnost dotyčného upozornit, že se to stalo. Policie to ovšem dělá jen velmi málo, prý neumí vytáhnout ze spisů – či v nich rozpoznat - jen ty čistě nevinné a neškodné hovory. To je určité riziko prolomení našich práv: jak moc velké nevíme, protože i o tom existuje jen málo informací.

Dokud nespácháme zločin, měla by být naše elektronická minulost pro policii nedotknutelná. A měl by nám to zaručit nějaký zákon.

Daleko větší nebezpečí nám hrozí odjinud. Třeba z práva policie a dalších institucí požadovat po operátorech výpisy z našich hovorů a sms. Nebo práva zjistit, kde se náš mobil v určitou chvíli nacházel a jaké sim karty jím prošly. Tohle už prakticky nikdo nekontroluje. A nijak zvlášť nemůžou ani soudci, kteří musí dát k takové operaci povolení. Policie sice neví, co jsme si s kým povídali nebo psali, ale udělá si jasný obrázek našich kontaktů a vůbec našich pohybů a pobytů. Tohle je pro policii jedna z důležitých metod, jak může ovládnout zločin. Ale zároveň možnost, jak získat informace pro kompromitování kohokoli.

Samozřejmě se už „neodposlouchávají“ jen telefony, ale také další elektronická komunikace. Tajné služby to už umí bez povolení soudů: jsou případy, kdy v bezpečnostním zájmu země „nasazuje“ tajná služba odposlechy bez oficiálního svolení, mimochodem ve výjimečných případech má toto právo i policie. Tohle už je mimo kontrolu. Samozřejmě se takové nasazení nedá zneužít masově, proti nějaké skupině lidí, ale jednotlivci se dá docela zatopit. Že nebylo žádné takové zneužití v historii České republiky prokázáno, vůbec nic neznamená. Nedá se prakticky zjistit. Ale i ti největší paranoici mezi seriózními experty odhadují taková zneužití spíš na jednotky než na desítky.

Ilustrační foto • Autor: Karel Cudlín
Ilustrační foto
Ilustrační foto • Autor: Karel Cudlín

Paradoxně nejvíc se policie nebo tajné služby o nás dozvědí z toho, co my sami na sebe veřejně prozradíme. Třeba debata na Facebooku může působit neškodně do chvíle, než spadneme do nějakého podezření ze spáchání zločinu. Potom už je docela pozdě myslet na varování – cokoli řeknete, bude použito proti vám. Neboť už jsme to dávno řekli a ono to při tom možném vyšetřování bude proti nám použito. Pro policii nebo tajné služby, tedy pro jejich „šmejdění“, je náš elektronický život opravdu velkým požehnáním. Jak říká jistý policejní operativec. Ani nevíte, jak velkým.

Svět se posunul, odposlech telefonu nebo nasazení informátora už je dnes jen jedním z měřítek možnosti prolomení našeho soukromí. My se ho často hrozíme, existují tisíce konspirativních teorií, jakým způsobem se policie, tajné služby nebo „někdo jiný“ vlamuje do našich životů a ovládá je. Přitom je to jednoduché. Vcelku přirozeně nabízíme vhled do soukromí v elektronickém prostoru. Protože si myslíme, že se nemáme čeho bát.

A neměli bychom, dokud nespácháme zločin. Do té chvíle by měla být naše elektronická minulost pro policii a další instituce nedotknutelná – ale měl by nám to zaručit nějaký zákon. Nejlépe ústavní. Právo na právní nedotknutelnost našeho elektronického života by mělo být stejně samozřejmé jako právo na vzdělání. Debatovat o tom, co tento požadavek znamená, je mnohem důležitější než mít strach z policejních odposlechů.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Pojďme si promluvit o mužích
Zobrazit články