Martin M. Šimečka: Bojkot jedné televize

Obdivuji herce a herečky, že dokážou předat své tváře různým postavám, dobrým i špatným. Vedlejším efektem jejich talentu je však to, že jejich vlastní tváře se stávají veřejným majetkem. Mělo by tedy být samozřejmé, že za něj nesou vůči společnosti odpovědnost.

Když Marián Labuda v listopadu roku 1989 zakřičel z tribuny, že komunisté „zneužívali naše tváře“, byl to i veřejný příslib, že už se to nestane. Tento slib nedávno splnila Zuzana Kronerová a další její kolegové a kolegyně, když odmítli dát své tváře do služeb STVR, do které se, jak říká Kronerová, „jako by vrátily staré časy socialismu a policejního státu“.

Ze slovenské televize se opravdu stala služka vládní moci a zbavila se desítek lidí, kteří po mnoho let budovali její veřejnoprávnost. Bojkot herců (ale i dalších umělců) je tedy projevem neochoty podílet se na politickém znásilnění televize a zároveň projevem solidarity vůči vyhozeným.

Je však i jevem, jaký se ve slovenských dějinách vzdoru vůči útlaku moci dosud nevyskytoval. Stalo se to teprve nedávno v případě hromadného odchodu pracovníků Slovenské národní galerie a nyní v případě STVR. Je tak projevem nové formy odporu vůči útlaku, která se vyvíjí v čase a dozrává každým dalším útokem na svobodu projevu.