Andrej Babiš chce, abych byl hrdým Čechem. Dobrá, zkusím to

S příchodem roku 2026 dorazila do české politiky nečekaná agenda: podle nového předsedy vlády Andreje Babiše je třeba zajistit, aby byli Češi a Češky na svoji zemi náležitě hrdí. Dokonce tak hrdí, aby to dávali otevřeně najevo. A premiér přesně popsal i jak: vyvěšováním státních vlajek z okna „nejen během sportovních utkání“. Babiš ve své novoroční řeči slíbil, že pro posílení hrdosti udělá „maximum“.

Nesdělil, jaké maximum, a jak už to v politice chodí, je tady trochu problém: posuzovat národní hrdost vyvěšenými vlajkami vzbuzuje podezření, jako by nová vládní elita chtěla dohlédnout na to, kdo „hrdost“ projevuje a kdo ne. Případně jako by toho chtěla využít ke svým zájmům, protože masové projevy „hrdosti“ mají tu vlastnost, že vypadají trochu jako vyjádření loajality k těm u moci, a dají se tedy snadno propagandisticky zprodukovat.

Ale zájem o cosi jako národní hrdost nemusí být a priori špatný. Každý, kdo se někdy ocitl v nějakém neanonymním mezinárodním prostředí, dobře ví, jak se v tu chvíli hodí nemuset se za svoji zemi úplně stydět.  

Cestu k „národní hrdosti“ není třeba složitě vymýšlet spolu s marketéry, je dějinami prověřená a spočívá v dlouhodobé pečlivé kultivaci prostředí svobody, slušnosti, dodržování demokratických pravidel, udržování přírodního či kulturního dědictví, péči o talenty či podpoře znevýhodněných lidí.