Jeden den v Londýně a jeden v Praze

Umění bylo vždycky samozřejmou součástí domácnosti, v níž Iris Hobson-Mazur vyrůstala. Hrála ve folkovém souboru, chodila na brigády do archivu anglické folkové písně a na londýnské konzervatoři pilovala hru na violoncello, ale nikdy se prý necítila dostatečně cool. Dospívání pro ni bylo obdobím hledání. To skončilo, když vkročila do klubu Windmill v londýnské čtvrti Brixton, odkud přicházely všechny „indie“ senzace v druhé polovině uplynulého desetiletí v čele s Black Midi nebo Black Country, New Road.

Navedli ji sem spolužáci z Camberwell College of Arts, kam po střední nastoupila na státem dotovaný roční program, který měl sloužit jako přípravka na univerzitní studium umění. Ne že by dříve na koncerty nechodila, ale až ve Windmillu se odpoutala od kroužků a hudby svázané rozvrhem: viděla, jak se dá její milovaný folk i dovednosti z konzervatoře křížit v nečekaných formách.

„Je to malá potemnělá hospoda s pódiem, za ním stříbrné závěsy a uvnitř pobíhá pes jménem Elvis. Tady jsem si poprvé uvědomila, že chci mít kapelu,“ líčí. To se však paradoxně naplnilo až poté, co se vydala studovat do Česka, odkud pochází její matka.

Vyrůstala v Londýně, ale když v devatenácti objevila „svou“ komunitu a s ní celý nový paralelní svět, záhy vše opustila. A právě změna perspektiv, vzpomínky a melancholie jsou i jedním z hlavních témat v písních její kapely Ida The Young, kterou zde po přesunu založila.