„Dávno jsem měl rezignovat.“ V jakém kontextu diktoval T. G. Masaryk svůj dopis příštím generacím

Patnáctého října zveřejní po podrobném zkoumání a ověřování historici plné znění textu z roku 1934, jenž má jako tzv. Masarykova závěť zaznamenávat slova tehdy již těžce nemocného prezidenta Československa Tomáše G. Masaryka. I útržky, poodhalené již během slavnostního rozpečetění obálky se závětí 19. září na zámku v Lánech, v němž Masaryk strávil poslední roky svého života, nám dávají nahlédnout nejen do myšlenkového světa nejdůležitějšího politika československých moderních dějin, ale i do pocitů obyčejného smrtelníka, hledícího vstříc svému fyzickému konci.

Rok 1934, kdy měla být zmíněná závěť pořízena, nebyl pro Masaryka jednoduchý. Nikdy předtím se Masaryk-politik a Masaryk-člověk neocitli v tak velkém konfliktu. Ještě na konci roku 1933 ho jeho osobní lékař Adolf Maixner shledal zcela zdravým, pak ale během návštěvy francouzského ministra Louise Barthoua v Praze na přelomu dubna a května 1934 Masaryk podle historika Petra Zídka prodělal první lehkou mozkovou příhodu. Začal mít vážné problémy se zrakem, obtížně chodil a špatně mluvil.

Vědec, aktivista a politik, jenž nejvýraznější a nejintenzivnější etapu svého veřejného života zahájil až ve svých 64 letech, měl dvacet let poté na politický důchod nárok jako nikdo jiný. Byl si toho vědom a necítil se již schopen svůj úřad vykonávat. Stal se však obětí své nepostradatelnosti pro první republiku, neschopnosti parlamentních politiků se dohodnout na jeho nástupci a také svého vlastního přesvědčení, že jediným možným nástupcem může být jeho „korunní princ“ Edvard Beneš.

Pusťte je k volbám