Zbytečná válka

Izraelská armáda se stahuje z Gazy a většina Izraelců „Operaci lité olovo“ považuje za úspěšnou. V ruinách Gazy ale včera pochodovaly tisíce příznivců Hamásu a jeho mluvčí oznámil vítězství v třítýdenní válce. Novináři mohou konečně dokumentovat trosky po bombách a obě strany se drží týdenního příměří. Je tedy na čase začít bilancovat tuto poslední bitvu v konfliktu, který týdeník The Economist před dvěma týdny na své titulní straně označil za „stoletou válku“.

Hodnotit důsledky tažení znamená zapomenout na otázku, která v komentářích v minulých týdnech zaznívala nejčastěji: Měl Izrael právo na vojenskou akci; byla „Operace lité olovo“ spravedlivá? V odpovědi na ni převažoval názor, že Hamás porušil dosavadní půlroční příměří, opět pálil rakety na jih Izraele a proto byla vojenská reakce k zajištění bezpečnosti Izraele nezbytná. Jenže naprostá většina Palestinců, nejen příznivci Hamásu, naopak z porušení smlouvy o příměří obviňuje Izrael, který ani během klidu zbraní nezmírňoval ekonomickou blokádu Gazy a který už při leteckých útocích v listopadu zabil několik členů Hamásu.

Při hledání viníka dnešní války by se takto dalo v řetězci akce a reakce vracet o desítky let do minulosti. Nakonec by odpověď nestranného pozorovatele zřejmě skončila velkým otazníkem - palestinsko-izraelský konflikt je tak komplikovaný, vírou a dějinnými traumaty zatížený, že prostě není možné určit, kdo je „viníkem“ a kdo „obětí“. Proto jsou podobná cvičení v hledání historické „pravdy“ naprosto zbytečná.

Relevantní tedy není otázka, jestli byla současná vojenská akce „spravedlivá“ a „správná“, ale jedině otázka, jestli byla prozíravá a moudrá – s ohledem na dlouhodobý mír na Blízkém východě a na úpadek radikalismu. Jaké jsou tedy prozatímní výsledky války?

Budoucí dohoda o příměří zřejmě omezí pašování zboží, včetně zbraní, v podzemních tunelech z Egypta do Gazy (to byl jeden z izraelských válečných cílu). Také nejspíše nebude možné pokračování blokády, která kolektivně trestala obyvatele Gazy za to, že si v relativně svobodných volbách zvolili militantní Hamás (to byl zase cíl, kterým Hamás odůvodnil prosincovou střelbu raket na izraelské území). O tom, že jedinou cestou k dosažení tohoto kompromisu byla válka, při které podle palestinských údajů zemřelo více než 1400 lidí a přes pět tisíc jich bylo zraněno (od roku 2001 při raketových útocích Hamásu na jih Izraele zemřelo 20 lidí), lze silně pochybovat.

Dlouhodobější důsledky války je možné pozorovat v Libanonu, kde izraelská armáda před dvěma a půl lety chtěla zničit hnutí Hizballáh. Hizballáh dodnes opravuje rozbombardovaná města a vesnice, ale je zároveň favoritem jarních voleb, protože díky tehdejší izraelské invazi dokázal přitáhnout i umírněné voliče. Od války v roce 2006 si už nedovolil ostřelovat raketami Izrael a nedovolil si ani žádnou jinou, podobnou provokaci. Současně se z vůdce libanonských radikálů Hassana Nasralláha stal jeden z nejvlivnějších politiků na Blízkém východě.

Už jen skutečnost, že Hizballáh izraelskou operaci přežil, je jeho vítězstvím, řekl před dvěma lety Nasralláh, a podobně se teď bude chovat i Hamás. S pomocí muslimských zemí i západní humanitární pomoci bude dohlížet na rekonstrukci Gazy. Zmírnění hospodářské blokády povede ke zlepšení životů obyčejných Palestinců, což Hamás bude neustále vydávat za svůj úspěch a současně bude živit svůj hrdinský kult bojovníka za osvobození od Izraele (stejně jako Hizballáh). Popularita Hamásu během války stoupla i mezi Palestinci na Západním břehu Jordánu a pod tlak rozbouřené a naštvané ulice, která brutalitu války zblízka sledovala na arabských satelitních televizích, se dostaly všechny umírněné a prozápadní vlády na Blízkém východě.

Zjednodušeně řečeno, Hamás válku přežil a už jen proto z ní dlouhodobě vyjde posílen. Hamás už dávno není okrajovým radikálním hnutím a současná válka to je stvrdila. Pokud Izrael bude chtít dosáhnout trvalejšího míru, tak se nakonec jednání a dohodě s Hamásem nevyhne.

Výsledky války ve vztahu k Hamásu tedy nejsou jednoznačné. Jistá je jen skutečnost, na kterou vojenští plánovači nikdy příliš nemyslí. Izrael bude v sousedství Palestinců, které v minulých týdnech bombardoval, muset žít a přežít i v příštích letech. Naštvaní a frustrovaní sousedi Izraele, kterým bomby zničily jejich domy, nikdy jednoduše „nezmizí“. A nepřestanou platit ani zákony akce a reakce, které už desítky let na Blízkém východě plodí nové a nové násilí. Proto tato vojenská operace k dlouhodobějšímu soužití v míru sotva pomohla.

(K tématu čtěte také aktuální téma v Respektu 04/09 od Tomáše Lindnera - Radostné čekání na válku.)

(Prohlédněte si fotografie Milana Jaroše z Bejrútu.)