Svým způsobem to všichni pojali jako lék na rozčarování z Česka „dvacet let poté“. Na debatě bývalé ministryně zahraničí spojených států Madeleine Albrightové pořádané Fórem 2000 a studentskou Inventurou demokracie vládla jiskřivá a energizující atmosféra.
Velká aula pražské filosofické fakulty byla až po strop narvaná studenty, Albrightová odmítla tlumočení a mluvila česky s občasným odskokem do angličtiny a za celé dvě hodiny debaty jenom jeden tázající pojal svou otázku jako příležitost k osobní exhibici (což je na české poměry, kde si lidé často pletou debatování s vyžvaňováním se, docela slušný výkon.)
Jestliže se často dává do kontrastu pocit sametové revoluční jednoty z doby před dvaceti lety a dnešní celospolečenské rozhádanosti, tady jakoby se něco z ducha roku 89 vrátilo. Shoda na tom, že se Česko nesmí uzavírat do svých hranic, a že se Evropská unie má hlouběji integrovat a úzce spolupracovat se Spojenými státy vládla napříč celým sálem. Zároveň se ale ukázalo, že něco už se vrátit nemůže: totiž ona zvláštní péče, kterou nám západ a spojené státy před dvaceti lety věnovaly.
Asi třetina, ne-li polovina otázek mířených na Albrightovou končila slovy: „Poraďte, co teď máme dělat, jakou roli si ve světě máme najít?“ („Role ČR ve světě“ bylo oficiální téma celé debaty.) A jedna z nejvlivnějších žen světa s úsměvem odpovídala: „Nevím, to musíte vymyslet sami,“ přičemž hned dodala, že ona sama současnému zmatku v Česku moc nerozumí a přijela sem mimo jiné proto, aby jí ho místní vysvětlili.
Je to tak. Střední Evropa a s ní i Česko už dlouho nejsou centrem zájmu amerického „světového četníka“. Vzbuzuje to možná oprávněné obavy, na druhou stranu „buďte rádi, že už dávno nepatřite do ranku největších světových problémů,“ řekla Albrightová s úsměvem. A opět dodala, že snažit se teď musíme sami. Pro dalších dvacet let svobody to může sloužit jako solidní inspirace.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
