Plavící se Trumpové a prášky proti úzkosti
Osobní pohled dvou českých novinářek na současnou atmosféru rozdělené Ameriky
Oni přece roušky nosit nebudou
V polovině října je každý rok nedaleko nás festival dřevěných člunů. Městečko Madisonville na jihu Louisiany je idylickým místem k životu. Maloměstská architektura, divoká bažinatá příroda kolem a malebný přístav se zaparkovanými jachtami a plachetnicemi. Přehlídku lodí letos ostražití pořadatelé zrušili kvůli covidu.
Kdo se o víkendech do Madisonvillu zatoulal, měl ale o zábavu postaráno. Skupina, která se nazývá Boaters for Trump, tady už několikrát pořádala „průvody lodí“. Asi dvakrát mi o tom píše česká kamarádka, která žije poblíž: posílá mi fotky svých republikánských známých převlečených do kostýmů jejich oblíbeného prezidenta a videa nekončícího lodního průvodu s těmi největšími možnými vlajkami s nápisy TRUMP 2020. Připadalo jí to jako skvělé téma pro mě jakožto českou novinářku.
Má pravdu, větší bizár už jsem dlouho nezažila. Lidé v plavkách s potiskem americké vlajky, kostýmy jako Socha svobody nebo už zmíněné masky s Trumpovou oranžovou tváří a pověstnou blonďatou hřívou - pozor, jsou míněné naprosto vážně jako pocta, nikoli jako zesměšnění. To, co nám připadá lidově řečeno trochu ujeté, je pro Trumpovy příznivce tím nejlepším možným způsobem trávení volného času.
Americké podzimní neděle jsou většinou docela jednotvárné - chodí se na fotbal, anebo se zápasy americké fotbalové ligy NFL sledují hromadně u někoho doma. Jenže letos se zaprvé do neworleanského Superdomu nesmí. A za druhé, velké množství fanoušků přestalo americkou fotbalovou ligu podporovat kvůli jejímu příklonu k hnutí Black Lives Matter. Není fotbal, zbyl alespoň Trump.
Když se mě letos čeští známí s odkazem na předvolební průzkumy nahrávající demokratickému kandidátovi ptali, jak to dopadne, odpověď jsem jim dát nemohla ani nechtěla. Žít v červeném státě, tedy státě, kde většina obyvatel preferuje konzervativní náhledy na svět, znamená žít mezi Trumpovými voliči. Víte, že jich je hodně. Tady nehrozí skryté stydlivé hlasy. Tady se přesně ví, koho kdo volí. Nikdo se za nic neschovává.
Tady jsou lidé proti potratům, proti imigraci, tady nemají lidé problém vyvěsit si před dům konfederační vlajku, která je mimo jiné symbolem otrokářství. A nemají ani problém vám do očí říct, že letos Halloween dělat nebudou, jen kvůli tomu, že jste stejně jako oni bílé barvy pleti. Oni přece roušky, jak je doporučeno vedením města, nosit nebudou - a kdyby jen tak přede dveřmi nechali mísu se sladkostmi, přijeli by přece černoši a celé mísy vysypali do svých tašek jen pro své děti. Nádech, výdech.
Žijete-li v republikánském státě a neztotožňujete-li se s názory svých známých a sousedů, je to tak trochu život v přetvářce. Stejně jako další imigranti, i já žiju s přesvědčením, že mám tak nějak menší právo se jim do té jejich politiky míchat a soudit. Můžu se jich ale ptát, snažit se je pochopit, vzdělávat sebe i své děti a o tom všem psát. Jak v poslední době čtu a slyším z různých stran, Amerika se musí uklidnit. Přestat na sebe křičet a štěkat. Začít zase komunikovat a věcně argumentovat. To mimochodem obecně umí Američané bravurně. Těším se, až věcná debata opět začne. (Julie Urbišová)
Jak to může být zase tak těsné
Trauma z roku 2016 se na nás nepěkně podepsalo. Vítězné tažení podvodníka, lháře a demagoga Trumpa nikdo nečekal a k televizím jsme tenkrát usedali sice zvědavě, ale vesměs klidně. V moment, kdy John King nastupuje na CNN před volební mapu, vybavuje se mi, jak kolem půlnoci před čtyřmi lety zčernal svět. Tenkrát jsme si nedovedli představit, jak Trumpovo vladaření přečkáme. A v úterý, ještě než bylo jasné, že Biden prohrává Floridu a drtivé vítězství se tudíž nekoná, jsem věděla, že se pro nevolnost večeře nedotkneme. Restaurace zdrcené covidem sice zůstaly déle otevřené a doufaly, že budou donášet jídlo rodinám přilepeným k televizi, ale aspoň v New Yorku lidé spíš na prázdný žaludek polykají prášky proti úzkosti.
Ještě před pár dny byl Brooklyn oázou optimismu. Slavil se Halloween a po měsících izolace šlo být nějak spolu, i když na dálku a venku. Nezlomní Newyorčané vyzdobili své domy dýněmi, pavučinami a duchy, po domácku vyrobili „klouzačky“ na bonbony, po kterých je dětem z bezpečné vzdálenosti posílali. Lidé různých ras si podávali sladkosti v rukavicích, házeli si je z oken, jedna paní dokonce servírovala košík bonbonů s pomocí lyžařské hůlky, dodržujíc předepsanou vzdálenost. Z reproduktorů hrála písnička z Ghost Busters, na ulicích se - s rozestupy - tancovalo. Mé na Halloween nezvyklé děti mluvící s legračním přízvukem všude vítají. Přežijeme, říkal si jistě leckdo. Brzy pošleme pakovat i Trumpa a jeho manýry - a bude zase líp.
O tři dny později se dívám z okna na vylidněné noční ulice. Všichni se bojíme, že rok 2016 nebyl odchylka, ale trend. Mladí lidé a menšiny sice volili drtivě Bidena a snad budoucnost země přece jen zachrání. Ale jak to může být tak těsné? Už zase si musíme všichni připomínat, že Amerika, kde má slušnost a lidskost nějakou šanci, je taková jen z půlky. Jen části lidí vadí, že Trump denně lže, že krade na daních, že zavírá malé děti do klecí a dělá z nich sirotky, bratříčkuje se s rasisty a sám je rasista, že je jedna ruka s Putinem a sám touží být diktátorem.
Že vydíral Ukrajinu a byl impeachován, že byl obviněn ze sexuálních útoků, že podvádí svou ženu s pornohvězdou, které pak platí za mlčení, avšak káže takzvané rodinné hodnoty. Že do všech funkcí jmenuje rodinné příslušníky, že všichni lidé, kteří pracovali na jeho kampani, jsou buď ve vězení nebo trestně stíhaní. Že lže a lhal o pandemii a nezvládá ji; že všude chybí základní vybavení, zatímco Trump mává rukou nad stovkami tisíc amerických obětí covidu-19. Půlce USA také nevadí, když policie střílí černochy; a nevadí jí ani to, že prezident a jeho strana dělá vše pro to, aby černoši v klíčových státech nemohli snadno volit.
Naopak, tahle druhá půlka, z New Yorku těžko viditelná, nasává státní propagandu, hltá každou konspiraci ze zdivočelého Facebooku i z extrémistických kabelových kanálů. Celkem nepokrytě si přeje, aby se černoši a další menšiny přestaly ozývat, a mává přitom zbraněmi.
Myslím, že toho nikdo moc nenaspal, ale když ve středu ráno vedu děti po ulici, město si kupodivu žije svým životem. Na první pohled vše vypadá, jak má být. Jenže ta bolest je skutečná. I když Biden vyhraje, vzkazuje půlka Ameriky třiatřiceti tisícům newyorských rodin, které budou mít u letošního Díkuvzdání prázdnou židli a oplakávají své blízké, že ti, kdo zemřeli, byli slaboši.
Vzkazuje také lesbické rodině, že jejich manželství patří do koše a jejich vymodlený syn se neměl nikdy narodit. Vzkazuje mámám černošských synů, že bezpečí jejich dětí a jejich hluboká bolest je jim jedno. Vzkazuje nám všem, že střílení ve školách a školkách jim nevadí, hlavně když oni budou mít právo nosit zbraň. New York je silný. Ale s čerstvým vědomím volební mapy se tu teď nedýchá zrovna lehce. (Zuzana Boehmová)
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].