Německo se stalo nejlepší značkou světa

Wolfgang Münchau rozebírá ve Financial Times německou ekonomickou školu a tvrdí, že v zásadě existují pouze dva druhy německých ekonomů. Ti, co Keynese vůbec neznají, a ti, co ho vůbec nepochopili. Popisovat německou ekonomickou školu jako konzervativní je prý úplně mimo.

Je sice lákavé přirovnávat německé názory k americké Tea Party, tedy ke spíše extrémnímu křídlu americké pravice. Německá ekonomická škola, která ze všeho viní fiskální nepořádek, je ovšem zastávána levým i pravým středem a dominuje univerzitnímu prostředí.

Typický je prý výrok Německé rady ekonomických expertů. Nevadí ani gigantické přebytky běžného účtu, nevadí nedostatek investic, nevadí rozpočtové přebytky. Němečtí ekonomové kritizují pouze návrh vlády zvýšit minimální mzdu a učinit flexibilnější věk pro odchod do důchodu. Chtějí tedy, aby vláda Angely Merkelové byla ještě přísnější.

Německý ordoliberalismus vznikl jako reakce na selhání politického liberalismu dvacátých a třicátých let. Němci věří, že úlohou vlády není pomáhat ekonomice proti výpadkům trhu nebo je nějak nahrazovat či korigovat trh, ale pouze dodržovat a vymáhat pravidla.

Autor míní, že zakladatel německé ekonomické školy Ludwig Erhard prý vůbec nepochopil příčiny Velké hospodářské krize třicátých let v USA, příčinu viděl v dohodách amerických kartelů. 

Německý hospodářský ordoliberalismus ničemu neškodí, když země nesdílí s ostatními společnou měnu, i když se autor domnívá, že příčinou německých ekonomických úspěchů jsou spíše technologie a konkrétní firmy než fiskální politika vlády.

Německý ordoliberalismus je ale škodlivý, sdílí-li Německo s ostatními společnou měnu, a v tomto ohledu je tedy jednostranný. Nelze všem předepisovat přebytky běžného účtu. Nelze všem tvrdit, že přebytky jsou správné a schodky špatné. Německá ekonomická škola nemá odpověď na to, co se má dělat, když je centrální banka bezmocná a ztratí schopnost ovlivňovat úrokové míry, a nemá odpověď ani na to, jak čelit větší hospodářské depresi, která přichází tak jednou dvakrát za století.

…

Zajímavé nicméně je, že Německo je vzorem a je nejoblíbenější zemí podle National Brands Indexu, kde 20 000 oslovených z dvaceti zemí hodnotí „značku“ země ve třiadvaceti kategoriích. Německo se nyní stalo nejlepší značkou světa.

Nejvíce samozřejmě Německu pomohlo vítězství na mistrovství světa ve fotbale, ale nejen to. Zdůrazňují se německé firmy a značky a skutečnost, že Německo přestálo jak finanční krizi, tak krizi eurozóny; že má stabilní politiku a stabilní politické vedení, relativně malou sociální nerovnost a slušnou sociální soudržnost.

Poněkud překvapivé však je, že ještě vloni tomuto indexu vévodila značka USA, což je zajímavé vzhledem k antiamerikanismu, na který lze ve světě narazit na každém kroku. Člověk by čekal spíše Švédsko nebo Dánsko, které často vedou různé žebříčky konkurenceschopnosti či nejpříjemnějšího místa k životu. Američany nyní prý srazili z piedestalu například respondenti z Ruska kvůli tvrdšímu postoji vůči Rusku. Jiným naopak vadí Obamova slabost v zahraniční politice.

Německý komentátor Alan Posener píše ve sloupku pro Reuters, že je to docela příjemné, protože si ještě pamatuje, že německé děti byly vysmívány na dánských plážích a že na německé teenagery se v Londýně posměšně hajlovalo.

Stejně tak prý nepotěšilo, když vás v irské hospodě pochválili za bombardování Londýna nebo arabská paní na recepci v USA za vypořádání se s Židy.

V německé hymně se prý zpívá o německém víně, německé ženě, německé věrnosti a německé písni. Ve skutečnosti svět obdivuje německé auto, německou výkonnost a německý sport.

…

Německo se ve třetím čtvrtletí vyhnulo ekonomické recesi a jeho ekonomika nakonec vzrostla o 0,1 procenta, když čtvrtletí předtím o 0,1 procenta klesla. Francouzská ekonomika se také neocitla v propadu, ekonomy ale znepokojují neprodané zásoby. Německé výsledky jsou ale slabé a spíše to vypadá, že se tamější lokomotiva zastavila. Z hlediska celkových výsledků eurozóny je Německo jednookým králem mezi slepými.

…

Německý ordnung ale spočívá také v tom, jak přísně dokáže tamější právní systém nakládat se svými ekonomickými celebritami. Všichni vědí, jak dopadl majitel úspěšného Bayernu Mnichov. Ale Thomas Middelhoff, dříve šéf Bertelsmannu a donedávna také ředitel amerických The New York Times, jde nyní sedět na tři roky, a to rovnou od soudu, protože soudce se bál, že by mohl uprchnout.

Jde o zneužívání firemních fondů, které se mělo uskutečnit, když si mediální manažer přibral ještě maloobchodní společnost Arcandor, a ta nakonec zkrachovala. Middelhoff používal korporátní letadlo a automobily k soukromým účelům. Manažer byl znám tím, že létal do práce letadlem i helikoptérou, což se v Německu nenosí a toleruje se to asi jen tehdy, pokud to, co máte na starosti, posléze nezkrachuje.

U soudu sebrali Middelhoffovi dokonce i hodinky. I z jejich prodeje se budou platit dluhy věřitelům. V Česku zatím něco nemyslitelného. Fascinující u nás třeba bylo, když se místní pravicoví komentátoři zastávali Jany Nagyové s tím, že statisícové dary šéfce premiérova sekretariátu nejsou korupce, ale tradiční česká tolerovaná kultura.