Místo pánů sluhy a dobře už bylo

Podle svého předsedy Mirka Topolánka bude muset jeho strana sdělit voličům, že „dobře už bylo.“ Není to tedy jediné připravované heslo, které má voliče připravit na to, že hospodářský růst se rychle nevrátí na dynamické hodnoty, na které byli lidé zvyklí.

Pro představitele minulé české vlády (zde mám na mysli především Topolánka a Miroslava Kalouska) je jaksi příznačné, že nástup finanční a ekonomické krize podcenili: ještě vloni touhle dobou nám tvrdili, že se nás krize nedotkne a že si na ní západní Evropa jenom hraje.

Nyní zase - když už se ve světě pomalu, ale jistě slaví konec krize – nabízí Topolánek velmi temnou a pesimistickou vizi. Přestože recese či stagnace bude v Česku patrně o něco delší a vleklejší než jinde ve světě – mimojiné proto, že vláda krátce po odražení ode dna zvyšuje daně – pořád platí, že nejhorším asi procházíme právě teď.

Obecně je politika také (možná především) od toho, aby nabízela lidem optimistické vize a víru ve věci příští. Politik sice nemusí zrovna lakovat věci na růžovo, ale i když je nejhůř nebo není dobře, má říkat něco jako, že to sice bude něco stát, ale brzy se z toho vyhrabeme, protože na to máme energii, vůli a schopnosti.

Politici, kteří nabízejí hrobnické vize, nejsou lidem k ničemu potřeba. Dnešní ekonomiky jsou více než dříve závislé na psychologii a očekávání. A politici mají na ta očekávání zásadní vliv. Na přehnaná očekávání měl Topolánek upozornit před rokem, ne dnes.

Možná má zkreslenou perspektivu. Jeho hvězdná hodina jako politika tu už opravdu byla a už se nevrátí. Ještě v březnu, když Topolánek označil Obamův plán na záchranu americké ekonomiky jako „cestu do pekel“, mířily na něj kamery celého světa a dostal se coby „prezident EU“ třeba na titulní stranu The New York Times. Nesmysly, které ho napadají dnes, zajímají málokoho i v České republice.
…

Ze všech možných lídrů, které si Evropská unie mohla zvolit do svého vedení, si vybrala ty nejméně zkušené, nejméně známé a nejméně výrazné.

Podle deníku Financial Times zvítězila v Evropě „převaha národních států.“ Takže čeští euroskeptici by rozhodně měli slavit: žádný centralismus, žádný superstát, připuštěno bude jen to, co dovolí národní státy. Vždyť silný lídr by jistě nutil Evropu do společných postojů. Žádné „předbíhání evropských superelit před zájmy voličů“ nějakou dobu konat nebude. Jenže euroskeptici si svou potravu najdou: to, že si Evropa nevybrala někoho výrazného, bude jistě sloužit jako příklad její prohnilosti.

Každopádně z textu George Parkera v FT pár výrazných věcí. David Milliband, britský ministr zahraničních věcí, řekl ještě v říjnu, že Evropa potřebuje zvolit prezidenta, který „zastaví dopravu ve Washingtonu i Pekingu“. List konstatuje, že nový prezident, ani vysoký představitel pro zahraniční politiku, nezastaví dopravu ani ve svých rodných městech.

Již pár dní před volbou bylo jasné, že Evropská unie si nepřeje lídra a charismatického tahouna, ale moderátora, zkušeného budovatele konsensu apod. Jenže jediná diplomatická zkušenost Hermana van Rompuye je vyjednávání s Holandskem o bagrování hraniční řeky Schelde. A Lady Ashtonová se před svým vstupem do Sněmovny lordů zabývala v kraji Hertfordshire zdravotní péčí. Hesla obou „vůdců“ ve Wikipedii se teprve v těchto hodinách plní.

Nejmenovaný diplomat říká v článku FT, že to vypadá, jakoby se Evropa sama polekala funkcí, které vytvořila. Když bude americký prezident nebo čínský premiér volat do Evropy, nadále bude volat s Berlínem, Londýnem nebo Paříží…
…

A zde ještě nabízím link na dva texty k výročí, které jsem napsal pro Radiožurnál.