Jak nezodpovědná "tyfová Mary" dostala karanténu na doživotí

Aniž by spáchala sebemenší zločin, strávila skoro polovinu svého sedmdesátiletého života v úředně nařízené izolaci. Populární americký kuchař a spisovatel Anthony Bourdain o ní napsal knihu, jedna epizoda televizního seriálu ji překřtila na „nejnebezpečnější ženu Ameriky“. Irská emigrantka v New Yorku Mary Mallon vděčí za celou svou proslulost smůle, že její tělo fungovalo jako svého druhu pěstírna bakterií tyfu. A i když sama měla žádné příznaky nemoci, šířila nákazu všude, kde se ocitla. Nakazila desítky lidí a stala se synonymem pro skrytého přenašeče smrtelné choroby. V nepochybné souvislosti s dnešními časy pandemie koronaviru oprášil osud „Tyfové Mary“ zpravodajský bulletin Quartz.

Mary Mallon přišla do Spojených států z Irska v roce 1883 jako čtrnáctileté děvče, přechodně zakotvila u příbuzných a později se začala živit jako kuchařka v bohatých domácnostech v New Yorku. V letech 1900–1907 takto pracovala v sedmi rodinách, a všude – aniž šly případy ve své době nějak informačně propojit – vypukla během jejího angažmá epidemie břišního tyfu.

V té době šlo o rozšířenou nemoc, která bez správného léčení (v roce 1896 byla proti ní objevena první vakcína) zabíjela každého třetího nakaženého. Jednu z domácností zaměstnávajících irskou kuchařku zasáhla tyfová epidemie na letním bytě v bohatém lázeňském prostředí mimo New York, kde byl výskyt choroby velmi nepravděpodobný - a tato rodina si najala špičkového zdravotnického odborníka George Sopera, aby vznik domácí pohromy objasnil.

Po dlouhém a pečlivém šetření - o kterém napsal v roce 1939 čtivý report -  odhalil jako možného původce nákazy právě kuchařku, vystopoval její předchozí zakázky a u všech našel stejnou tyfovou spoušť. Podařilo se mu dokonce najít na Manhattanu samu Mary Mallon, což byl v tehdejších dobách nulové registrace docela oříšek. Ale když ji seznámil s podezřením, že ve svém těle nosí bakterie tyfu a přenáší je na lidi okolo a požádal ji o vzorek moči, stolice  a krve, zaútočila na něj kuchyňským nožem tak vztekle, že jen tak tak utekl.

Když neměl s přesvědčováním úspěch ani na druhý pokus, předal Soper případ úřadům. Ty kuchařku zadržely, a když vyšetření potvrdilo přítomnost tyfových bakterií v jejím těle, poslaly ji do nařízené karanténní izolace na newyorském ostrově North Brother.

Tady o samotě jen se psem strávila tři roky, aniž uvěřila ve své přenašečství a aniž dala souhlas k operativnímu odstranění žlučníku, který doktoři považovali za její „úschovnu“ tyfových bakterií. V roce 1910 se město přesto rozhodlo ji propustit - výměnou za podepsaný slib, že už nikdy nebude pracovat nikde poblíž přípravy jídla a že se bude každé tři měsíce hlásit na zdravotním odboru radnice.

Mary Mallon ovšem nic neuměla tak dobře jako vařit a nikde si nemohla vydělat srovnatelné peníze. Proto si krátce po propuštění z izolace změnila  jméno (na Mary Brown), zmizela úřadům z dohledu a vrátila se jak ke kuchařské praxi,  tak k roznášení tyfu.  Po pěti letech rozsévání choroby v různých částech New Yorku a po sérii epidemií ji nakonec zdravotní úřady v roce 1915 vystopovaly a poslaly znovu na North Brother, tentokrát doživotně. Tady pracovala v nemocniční laboratoři a žila v pohodlném bungalovu, kde ji o Vánocích 1932 paralyzoval zásah mrtvice. Až do své smrti už nemohla chodit a byla zcela odkázaná na péči lékařů ostrovní nemocnice. Zemřela 11.listopadu 1938 a za účasti devíti smutečních hostů byla pochována na katolickém hřbitově v Bronxu.

„Pitva se nekonala,“ píše Soper. „Celkový počet lidí, které Mary Mallon doložitelně a nezpochybnitelně nakazila, je 43, ve třech případech nemoc skončila smrtí. To není velký počet v porovnání s přenašeči, které jsme od té doby objevili. Je nepochybné, že mnoho případů, které padají na konto Mary, nebylo nikdy odhaleno.“