Inspirace Fischerem

Schválně si to zkuste představit. Hrozně moc po něčem toužíte a už už to máte na dosah ruky. Stačí jen kývnout a říct, beru to. Jenže přesně v ten moment se ve vás ozve druhý hlas, který vám našeptává, abyste to odmítli. Třeba v zájmu vyššího veřejného zájmu. Ruku na srdce, kolik z nás v sobě dokáže potlačit ego a neupřednostnit sebe sama? Třeba já s tím mívám čas od času velký problém a popravdě řečeno, někdy se zachovám naprosto opačně, než si vnitřně myslím, že bych měl…

V nedávném průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) většina Čechů řekla, že obecný vývoj po roce 1989 považuje za lepší než za totality a že revoluce stála za to. V podstatě ti samí lidé – jak ukázala data sociologů – ale vůbec nejsou spokojeni s aktuálním stavem politiky a vládnutím. Politiky prostě považují za mocichtivé zkorumpované lidi, kteří špatně administrují zemi.

Že je realita trochu složitější, ukázal minulý týden premiér Jan Fischer. Poté, co se stal ministerským předsedou, se do politiky doslova „zažral“. Baví ho, užívá si ji a začíná se v ní pohybovat jako ryba ve vodě. Přiznám se, že jsem si myslel, že kdyby Jan Fischer dostal od stran nabídku na eurokomisaře, logicky by ji přijal. Předminulý týden ta nabídka, která se „neodmítá“, skutečně přišla. Jenže Fischer ji – odmítnul.

Jeho vláda v poslední době odkládá různé podezřelé projekty – například stomiliardovou ekologickou superzakázku. Nebo některé nechce realizovat (těžba uhlí v Severních Čechách). Případě aktivně brání zájmy Česka (nechce pustit ruský Rosatom do Temelína). Na rychlou realizaci všech výše popsaných lukrativních věcí tlačí různé lobbistické skupiny spojené s některými politiky. Odsunutí Fischera do Bruselu a jeho nahrazení naprosto loajálním akademikem Václavem Pačesem jim v tomhle směru mělo vytrhnout trn z paty. Právě Pačes měl být totiž garantem realizace toho, co Fischer nyní blokuje (například z obavy z neprůhlednosti zakázek).

Potlačit osobní zájem ve prospěch veřejného, muselo být v tomhle případě pro Fischera hodně těžké. Jenže stalo se. I když se to tak může zdát, s českou politikou to zase tak špatné není. Pořád jsou v ní lidé, kteří dokážou inspirovat.