Vícerychlostní Evropa je blíže než kdykoli dřív

„Často musíme postupovat vpřed rychlostí těch nejpomalejších,“ řekla před několika dny na neformálním setkání evropských lídrů na zámku Alden Biesen ve Vlámsku šéfka unijní komise Ursula von der Leyen. „Zabránit tomu může posílená spolupráce,“ dodala. A neměla tím na mysli zbožné přání, že by evropské státy měly být ochotnější spolupracovat. Mluvila o legálním mechanismu Evropské unie, který umožňuje menší skupině členských států postupovat „v určitých oblastech rychleji“, pokud celá Unie nedokáže dosáhnout konsenzu.

Předsedkyně unijní exekutivy tak nepřímo posvětila rozvoj něčeho, co je v teorii už dlouho vnímáno jako „vícerychlostní Evropa“. V jejím rámci se někteří členové semknou, aby mohli bez zdržování dělat něco, do čeho se ostatním z mnoha důvodů nechce. A občas se to již děje v praxi. Využitím mechanismu posílené spolupráce se státy EU vydaly například před šesti lety při zřizování Úřadu evropského veřejného žalobce (účast odmítly Maďarsko, Irsko a Polsko) nebo loni v prosinci při schvalování finanční pomoci pro Ukrajinu ve výši 90 miliard eur (zdržely se Maďarsko, Slovensko a Česko).

Letos v lednu se kromě toho Evropané dozvěděli o vzniku „superklubu“ – nejvlivnějších zemí EU, jež se rozhodly vytvořit neformální skupinu E6, která chce společně (a rychle) postupovat hlavně v ekonomickém rozvoji. V E6 jsou zatím největší evropské ekonomiky – Německo, Francie, Španělsko, Itálie, Nizozemsko a také náš severní soused, Polsko. Chtějí se zaměřit na reformy, které mají posílit evropskou konkurenceschopnost.

A vítán je každý, kdo do toho chce jít s nimi. „Nekreslíme žádné hranice,“ řekl ke vzniku „elitní“ skupiny španělský ministr financí Carlos Cuerpo. Možná ano, možná opravdu ne. V každém případě jsme právě teď svědky razantního posunu v evropské politice, která začíná upřednostňovat rychlou akci před konsenzem.