Pedro Sanchéz se nebojí ani Trumpa, ani populistů. Španělský premiér jde proti proudu

Když na přelomu léta pronikly během jediného dne desítky tisíc migrantů z Maroka do Ceuty, stal se španělský premiér Pedro Sánchez trnem v oku skoro celé Evropě. Itálie kvůli problémům v africké exklávě hrozila Španělsku zavedením hraničních kontrol, Dánsko, Německo i Česko mluvily o nezvládnuté migraci, a některé státy dokonce rovnou požadovaly vystoupení Španělska ze schengenského prostoru. Přitom ještě před pár měsíci byl španělský premiér miláčkem Evropy a romantický hrdina, který se nebojí postavit Donaldu Trumpovi.

Při pokusu migrantů překročit hranici přišly desítky lidí o život a nikdo z převážně marockých běženců se do Evropy nedostal – Španělsko během pár dnů téměř všechny poslalo zpátky domů. Samotný incident ale podtrhl to, co v současnosti španělského premiéra dělí od téměř všech ostatních lídrů kontinentu – jeho vstřícná migrační politika, která se nyní znovu stala záminkou ke kritice doma i za hranicemi. Jeden z posledních levicových lídrů v Evropě si ale za svými názory pevně stojí, ať už se na něj hněvají jeho evropští spojenci, nebo mu sankcemi vyhrožuje americký prezident. Jeho politická kariéra ho naučila se kritiků nebát a jít si tvrdohlavě za svým. Až doposud se mu to vyplácelo a po více než osmi letech vlády je druhým nejdéle sloužících španělským premiérem. Za rok voliči rozhodnou, jestli mu pomohou tento rekord překonat.

Drzý bojovník

Do čela Španělské socialistické dělnické strany (PSOE) se Pedro Sánchez musel probojovat hned dvakrát. Členem byl od roku 1999, do politického života v zemi ale zprvu nijak výrazně nevstupoval. Až v roce 2014 se nečekaně zapojil do boje o post předsedy a jako černý kůň ho vyhrál. Země se tehdy potácela na hraně ekonomického kolapsu a zkostnatělý systém dvou dominantních politických stran, který fungoval od konce diktatury Francisca Franka v polovině sedmdesátých let minulého století, se začal rozpadat. Nově vznikající politické subjekty voličům nabízely nová řešení nových problémů – a s tím začaly na španělské scéně sílit hlasy krajně levicových i pravicových populistů. Roztříštění socialisté vnímali Sáncheze jako nováčka, který situaci nezvládá, a už v roce 2016 ho z funkce odvolali. Pro většinu jiných politiků by ztráta důvěry straníků znamenala konec kariéry. Sánchez v tom viděl příležitost stranu reformovat. Ve svém peugeotu začal objíždět zemi a místo stranických funkcionářů přesvědčoval o svých dovednostech běžné členy partaje.