Současné umění je výsměch

Ve studii Politický knír jste v 90. letech napsal, že pořádné ochmýření pod nosem je u politiků odznakem jejich mužství, vůle a agrese. Proč je dnes v české politice kníráčů tak málo?

Nejsou tu osobnosti, takové ty sex idoly, které s davem zacházejí jako s ženskou, kterou chtějí dostat do postele. Máme zkrátka období nevýrazných politiků, všichni vypadají jako manažeři. Oni ale přesně odpovídají dnešní nevýrazné době. Už samotný pojem globalizace v sobě obsahuje takové obecné nic, nemůžete určit, kde začíná a končí kapitál rozplynutý po světě, a stejně tak jsou neurčití i lidé u kormidla.

Takový Jiří Paroubek je ale přece typem „ostrého“ politika.
Pamatujete, jak se složil, když prohrál volby? To bylo směšné, vypadal jako dítě. I jeho vzájemné souboje s Topolánkem jsou směšné, nezápasí totiž spolu o žádnou ideu, která by je jako lidské tvory pozvedla na výrazné osobnosti. Měli by být přece pro něco zapálení a zapálit pro to i voliče. Programy obou velkých stran jsou si tak blízké svou obecností, že není z čeho vybírat. Člověk proto nakonec volí spíš psychologicky, podle toho, kdo je mu na kandidátce sympatický. Je to i otázka politického slovníku, ten je také napříč stranami úplně stejný, rozmazaný. To politici Havlovy éry měli slovník osobitý, individuální.

A co Václav Klaus? To je politik se silnými idejemi, a dokonce má i knír.
Když jde někdo proti všem, neznamená to ještě, že má silné ideje. U Klause je silná jeho snaha být velkou osobností, ale zdá se mi, že se mu to nepovedlo, protože ho nikde neberou vážně; tedy až na Bulharsko, Rumunsko nebo Rusko. Klaus je typicky malý český člověk, který má všechny příznaky tohoto fenoménu: závist, především k Havlovi a jeho popularitě, záporný vztah k intelektuálům a umělcům, pro něj jsou to líní žvanilové, a absenci ekologického vědomí.
Tu bohužel vidím nejen u něj, ale i v obyčejném životě, ve vztahu k rostlinám a zvířatům, jak tady v mém okolí v Nuslích ničí stromy. Nebo jak se tady lidé stravují! To je přímo středověký přístup založený na mouce a masu. Přitom když se podíváme k našim sousedům, kteří měli taky odpornou kuchyň, do Německa a Rakouska, vidíme tam obrovský posun. Zatímco u nás vznikají hnutí na proslavení knedlíků!

Celý rozhovor čtěte v Respektu 39/09